Kraus – Sládeček V hlavě architekta

Je vyústěním osobní roviny společného příběhu, který začal poměrně nedávno. Prvotním motivem jejich sblížení byl vzájemný profesní respekt k postojům a realizacím, kterými se každý z nich může pochlubit. Kromě zažívané profesní blízkosti spojuje Krause a Sládečka při příležitosti jejich galerijní rendez-vous prožitek, který je jedinečný a generačně nepřenositelný. Je jím euforie z poznání možností, která se u nás rozšířila v první polovině devadesátých let minulého století. To, co bylo v socialistickém Československu možné pouze tušit nebo pozorovat skrze rozpárané švy železné opony, bylo po roce 1989 najednou reálné a přítomné. Intenzita a množství podnětů, které bylo možné zažívat ve všech sférách společenského, kulturního a politického života, se dá srovnat snad s přesednutím ze zahradní houpačky na lunaparkovou horskou dráhu. Toto období podstatným způsobem formovalo vnímání architektury Krause a Sládečka a vlastně nastavilo i jejich jinakost, která je postavená na přesvědčení, že řád je od toho, aby se neustále testovala jeho platnost. Euforie první poloviny 90. let nám může napomoci porozumět tomu, jak je možné u dvou velmi odlišně situovaných a založených osobností, které se v době svých studií ani osobně nepotkaly, najít tolik názorových a tvůrčích příbuzností.

Jinakost, mimochodnost, nepoddajnost či programová opozice jsou jedny z možných charakteristik, které by se daly vztáhnout na Krause, stejně jako na Sládečka, pokud bychom chtěli tyto architekty vřadit do současného architektonického dění. Ty další, méně viditelné, jsou například zaujetí pro periferii, kterou shodně vnímají jako prostor výrazové svobody a bezprostřednosti. Živelnost organizace okraje měst a nesourodost, která na okraji míst panuje, vytváří specifickou poetiku, jenž je pro každého z nich zdrojem inspirace.