Josef Kubíček (1890 – 1972)

Umělecký odkaz Josefa Kubíčka (1890–1972) zaujímá v souvislostech českého sochařství dvacátého století zvláštní místo. V Kubíčkově díle lze zaznamenat rysy, které korespondují s lidovým uměleckým projevem i se sociálními tendencemi, popřípadě s výraznou lyrickou notou českého novodobého umění, ale vlastní podstata sochařova přínosu tkví v jeho osobité obraznosti a v jeho tvůrčích postupech. Monografická studie Jiřího Hlušičky i výběr vyobrazení v této knize směřují k charakteristice uměleckého typu Josefa Kubíčka, a to s ohledem na vývojové proměny jeho životního díla, které umělec od roku 1924 natrvalo spojil s Brnem. Monografie sleduje příběh Kubíčkova sochařského umění od lapidárních, často symbolicky laděných soch z let kolem první světové války k expresivně podbarveným plastikám dvacátých let, prolnutým účastí s člověkem práce, až ke klasicky vyzrálým skulpturám, vyznačujících se nezaměnitelnou lyricko-poetickou intonací. K prohloubení účinnosti sochařského tvaru Kubíčkovi posloužila technika terakoty a dřevořezby. Zejména v dřevěných sochách se dobral neopakovatelné syntézy realistického tvaru a výrazových hodnot. Společný jmenovatel jeho sochařských i grafických děl tkví v jejich rezonanci s převratným i všedním děním, jež přinášela neklidná doba, jakož i v autorově prožitku osudových či veskrze soukromých událostí v životě moderního člověka. Toto zaujetí představuje také zdroj humanistického poselství odkazu Josefa Kubíčka, jež nepozbylo aktuálnosti ani s plynoucím časem.