Jiří Jílek (stálá expozice)

sochař a malíř, kterému bylo dáno vyjadřovat se stejně přesvědčivě i psaným slovem, směřoval celou svou bytostí vždy jaksi proti proudu. Jeho cesta byla odstředivá; na rozdíl od ostatních se centrům stále více vzdaloval. Z rodné Prahy do malého Českého Brodu, kde lákán okolní krajinou, v ní poznává sebe i přirozenější rytmus a řád – a definitivně volí život na vesnici. A tak, když se loučí s pražskou akademií, opouští navždy i město a odchází ještě dál, až do podhůří Jeseníků, do Sobotína. Tam jeho cestu dovršuje osud. Znehybňován nemocí prožívá svůj další život a uskutečňuje se v hluboké klauzuře samoty ateliéru. Ve shodě s životní cestou zraje i Jílkovo dílo. Autor v něm s nikým nezápolí, nesleduje výtvarné tendence doby a souborněji vystavuje teprve na sklonku života. V pokoře řemeslníka, která nesnižuje, ale dává růst, nalézá harmonii v návratu ke kořenům. Je to adorace přírodních sil, pramenů vody, plodnosti země, co je mu obsahem, spolu s tématy obecně lidskými, jako je láska, zrození, tíha zápasu, utrpení a smrt. Vede tu rozhovor s antikou i s poselstvím biblickým.