Jaroslav Štědra

Zprvu maloval figurální náměty, aby posléze zjistil, že mu figura nepřináší to, co od malování očekává. Vnitřní prožitek a uspokojení. Poté více než patnáct let maloval v plenéru a v nejlepším slova smyslu rozvíjel impresionistickou tradici české malby. Obrazy mu však posléze přišly příliš realistické a nastoupil na cestu oproštění se od skutečnosti zobrazované krajiny k abstrakci, kdy jejich slohotvorným prvkem se stává světlo. Světlo je vnitřní, spirituální, práce s ním není nepodobná pozdním obrazům Josefa Šímy, ale pouze ve společných východiscích. Důležitou součástí Štědrovy tvorby je poezie. Přesto, že dnes píše sporadicky, báseň je v obrazu přítomna. Není náhodou, že obraz má před svým vznikem nejprve název, který je obvykle bytostně básnický. Sám říká: „Název obrazu je reálná myšlenka obrazu, který následně namaluji.“ Barvy klade přes sebe, jsou lazurní, jednotlivé vrstvy prosvítají, vyzařuje z nich měkké světlo. Ovládají prostor. V obrazech z poslední doby se objevují i odkazy na biblická témata a světlem modelovaný děj. Poprvé budou vystaveny i akvarelové skici k jednotlivým tématům. Důležité pro dokreslení osobnosti Jaroslava Štědry je zmínit, že přes dvacet let učil na Střední uměleckoprůmyslové škole na Žižkově obor užitá malba, jeho výukou prošlo více než sto posluchačů. Z nich mnozí, dnes již výkonní umělci, považují setkání s ním za iniciační. Výstava v Galerii Smečky je koncipována jako průřez Štědrovým dílem s akcentem na posledních dvacet let.