Jaroslav Hovadík - Objekty 1963 – 2003

I přes takové vymezení v pracích zřetelně vnímáme kvality asociační bohatosti, tvůrčí intenzity, materiálové pestrosti, výrazové pregnantnosti. Jako by velmi samozřejmě, neboť zákonitě, vyplývaly z autorovy výjimečné životní cesty: Fryšták u Zlína, Uherské Hradiště, Praha, Vídeň, kanadské Toronto, francouzský Bouchaud, německý Mühlheim, Tupadly u Mělníka, Litoměřice. Jaroslav Hovadík se ovšem paralelně věnoval i malbě, grafice, kolážím a monotypům, příležitostně i keramice. V reflexích jeho umělecké práce se opakovaně setkáváme s charakteristikami: projev „barokně vypjatý, lyrický“, „nesnadno uchopitelný“, „syntetický, vnitřně kompaktní“, z hlediska šíře výrazových prostředků „polyfonní“ – Ludvík Ševeček, jenž zdůrazňuje i autorovu „schopnost určité filozofické reflexe a kontemplace na metafyzická témata“. Z dalších výstižných komentářů připomeňme definici autorova tvůrčího procesu od Václava Renče jako „stálé, dynamicky souvislé ‚konfrontace‘ jeho osobního vědomí (i podvědomí) s jeho osobními, neodvozenými prožitky“, či odhadovaný popis uměleckého procesu od Vladimíra Franze: „dotýkání, jiskra, extáze, uvolnění, krocení, výbuch, destrukce, syntéza“.