Jaroslav Horálek

V kvaších a pastelech Jaroslava Horálka je navždy polapen van větru, tep srdce a tlukot křídel, je v nich zapsána dráha letu rozevlátých mraků a svobodných ptáků, jsou ozvěnou touhy vzlétnout výš za obzor a dotýkat se křídly vzdálených nebes.
Jaroslav radostně porušoval všechna jiroudkovská přikázání. Chutnaly mu barvy, dokonce ještě snad více než jídlo. Byl labužníkem života. Dával mu barvy purpurové krve, tyrkysové oblohy, žlutého slunce a smaragdové trávy. Důvěrně znal hnědé a okry, bělavou žluť suchých trav, zemi zelenou českou a caput mortuum, všechny tyhle podzimní barvy strání kolem Vltavy, Sázavy nebo Berounky. Najednou se ocitl v naprosto jiné krajině. Bylo to ve Francii, v kraji Ardéche, u vesničky Mirabel. V kraji, kterému vévodily skály poskládané z obrovských bazaltových tužek, skály jako boží trůn, z něhož byl výhled na vzdálené světy dole i nahoře. Z kamení tam vylézaly tyrkysové ještěrky a štíři, na kůře stromu se modlily kudlanky, nocí zněly cikády a povětřím se nesl hlas dravců. Jaroslav měl rád středověký motiv poutníka i motiv mučedníka. V některých krajinách jsou stopy jejich kročejů i jizvy jejich ran.
Helena Horálková