Jan Hísek - řeka

10.01.2014 - 02.03.2014Výtvarné umění

Jan Hísek je řadu let nepřehlédnutelnou osobností na domácí výtvarné scéně. Již na počátku 90. let minulého století byl považován za jednu z největších nadějí české grafiky.

Jan Hísek je řadu let nepřehlédnutelnou osobností na domácí výtvarné scéně. Již na počátku 90. let minulého století byl považován za jednu z největších nadějí české grafiky, jako pokračovatel velkých tvůrců z přelomu 19. a 20. století, Odilona Redona, Františka Koblihy či Jana Konůpka. S uměním té doby se pojil i jeho hluboký vztah k dílu Jana Zrzavého, jehož vidění na Híska silně zapůsobilo. Mnohokrát vystavoval i v zahraničí a jeho díla jsou součástí řady veřejných i soukromých sbírek. Svými ilustracemi doprovodil také několik knih a bibliofilií.

Vedle grafiky se stále častěji věnoval i kresbě, která se záhy stala plnohodnotnou součástí jeho díla. Začal tehdy také skládat jednotlivá díla, grafiky i kresby, do volných cyklů, viděl hluboké vnitřní souvislosti a vztahy. Pro Jana Híska je typické objevování odlišných způsobů vyjádření a je zcela logické, že od konce 90. let se intenzivně věnuje i malbě. Ze specialisty grafika vyrostl z Híska v posledních dvou dekádách tvůrce, jenž se bravurně pohybuje v různých technikách, využívá jejich charakteristické vlastnosti k největšímu přiblížení k ideálnímu vyjádření myšleného a sněného. Přesto, nebo právě proto, je jeho výtvarný rukopis okamžitě rozpoznatelný a typický.

Obrazy představené na výstavě Řeka ukazují především díla z posledních dvou let, jakkoli na obraze Měsíc začal pracovat již v roce 2004. V těchto malbách se objevuje pro Híska nové napětí, představované dvěma živly: vodou a ohněm. Jasná barevná symbolika charakterizuje obě linie, modrou a červenou, se všemi možnými odstíny a valéry. Přes mohutnost a sílu živlů působí nové obrazy křehce a poeticky, jako by byla ničivá síla utkána z těch nejdrobnějších detailů. Přes zásadní odlišnosti dochází v obraze Oheň v řece k jejich spojení s dalšími živly. Nastává apokalyptický konec či symbolizuje nový počátek? Autor na takové otázky nedává jasnou odpověď a nechává diváka v určitém napětí.

Důležitým aspektem je pro Jana Híska i samotný proces tvorby. Klíčová jsou pro něj místa, která zná a má rád, která jej inspirují, stejně lidé a zvířata, které potkává a poznává. To vše si uchovává v paměti
a v procesu tvorby se jednotlivé roztříštěné momenty zdánlivě utřiďují, spojují a prolínají. V takovém smyslu jsou Hískova díla poměrně realistická, jsou možná i jakési deníkové záznamy, vzpomínkami na silné a hluboké okamžiky. Na druhou stranu lze jeho malby číst i jako zvláštní, téměř oltářní, obrazy, oslavující dávné a zaniklé, či možná nikdy neexistující kulty a náboženství. Jsou to možná i přetvořené mapy navštívených míst, geografický atlas vlastního života.

Pozoruhodnou ukázkou Hískova tvůrčího přístupu jsou i jeho experimenty, například s kreslením ve tmě, kdy fyzické vidění je zcela potlačeno a pohyby ruky jsou vedeny jinak. Výraznou roli v takové situaci hraje zvuk, který spíše než zrak ovlivňuje kresbu ve tmě. Zvuky i hudba se silně v Hískových malbách odrážejí. Jeho obrazy jsou spíše komponovány a sestavovány jako hudební skladba, jednotlivé motivy a prvky se opakují a vytvářejí překvapující rytmus, který je detaily harmonizován do jednolitého akordu.

Odpovídá tomu i jeho práce s ornamentem a celkové popření renesanční perspektivy, resp. její modifikace do sériově řazené kompozice. S hudbou je spojen i moment improvizace. Jan Hísek maluje intuitivně, obraz nemá jasné rozčlenění, jednotlivé detaily vznikají jako reflexe postupného vývoje díla. Jakkoliv finální tvar není na začátku zcela jasný, tak je jeho myšlenka a atmosféra zcela promyšlená a cítěná. To dává Hískovým obrazům sugestivní sílu. Od samotného počátku je divák fascinován mnohostí detailů, je možná i zmaten zdánlivě chaotickým vyprávěním. Pokud se však rozhodne postupně do obrazů nahlížet, začne nacházet souvislosti a vstupovat tak do samotných maleb, stane se jejich součástí, protože pochopí jejich historie a mýty, pozná jejich živočichy i rostliny, naučí se jejich jazyky a zvyky.

Místo Jana Híska v kontextu současné malby je zcela svébytné, jedná se o bytostného solitéra, o umělce, který jde vlastní cestou. Neznamená to však, že by jej tvorba ostatních autorů nezajímala, naopak sleduje pozorně dění v současném umění a sám je jeho plnohodnotnou součástí a potvrzuje barvitost a různorodost současné výtvarné scény.

Otto M. Urban, listopad – prosinec 2013



27.01.2017 - 12.02.2017František Matoušek / Blue Jeans
09.12.2016 - 22.01.2017Martin Šárovec / Strange Garden
29.01.2016 - 13.03.2016Jakub Špaňhel / obrazy 1648 – 2016
11.12.2015 - 23.01.2016Jaroslav Valečka / Stíny Sudet
05.09.2014 - 26.10.2014Veronika Šenk Bromová / Příběh chaosu
27.06.2014 - 31.08.2014Otto Placht - Metaformy pralesa
07.03.2014 - 27.04.2014Petr Písařík.
10.01.2014 - 02.03.2014Jan Hísek - řeka
28.11.2013 - 05.01.2014Wu Yi Pražské léto | Galerie Václava Špály

Jan Hísek - řeka - www.iUmeni.cz (10.01.2014)

Zpět na výpis

Knižní novinka

Jiří Slíva / Nonsens? Nesmysl!

Pavel Babáček - webdesigner, graphic designer, html coder