Jan Dvořáček

Chtěl bych namalovat ráno vybral sis těžkou úlohu namalovat kousek dne ne stromy ne vodu ne modrou oblohu ale okamžik, jen mihnutí víš jak? radit ti nemohu snad vím, chtění a cíl mě donutí ukážou mi cestu, vždyť jsem tam byl jak světla sluneční berou si mlhu za nevěstu jak rosa na špičičkách trav k tomu jim duhou hrá a brána dne se zvolna otvírá. Jen oko svoje pozastav ruka ať nespěchá nech dech ať se ti tají tvá mysl pak ti ponechá volnost ve světě fantazie ona pak sama v tobě žije. Namaluj pocit co uvnitř tebe vstal i maluj beze strachu maluj dál Jen nezůstávej otrokem, otrokem svého oka jež jinak nad jiné je sluhou namaluj myšlenku, ne prví až tu druhou první pohled zde neplatí, maluj to co zprvu vidět není pocit v obraz, pak obraz v pocit ať se obrátí sám v sobě nalézáš to jmění.