Jakub Janovský: Má vlk jehně rád, nebo ho nenávidí?

Obrazy Jakuba Janovského mají své východisko v kresbě. Právě vztah k tomuto médiu je pro autora řečeno s Martinem Heideggerem „bytostný“. Již při studiu na pražské AVU usiloval Janovský o maximální výrazový průzkum jednoduché obrysové figurální kresby. Kladl si tvůrčí otázky, jak zacházet s jejím měřítkem, s deformací a stylizací, s polarizací bílé a černé, s detaily jako nositeli výrazu (ruce, tvář) a především s aplikací kresby na jiné materiály, nežli jsou tradiční malířské nosiče (papír, plátno, dřevo). Kresbu začal spojovat s aktem „intervence“, když kreslil v demoličních výměrech pražské periferie na zdi vybydlených objektů a bývalých průmyslových továrních hal pomíjivé věci určené pro „náhodného“ diváka. Ale také s motivem „označení“, které kohosi či cosi „identifikuje“, když pokreslil nahá záda modelky a začal se zajímat o motivy tetování. V těchto dvou netradičních přístupech ke kresbě a její aplikaci se postupně dostával v rámci mezilidských vztahů také k otázkám spojených s oblastí společenské etiky.