Ivana Lomová

K postupnému opouštění stylu tzv. české grotesky a ironie říká: „Prostě mně ty legrácky a ironické šlehy postupně nějak přestaly připadat důležité. Malovat svět takový, jak ho cítím, bez úšklebků, výmyslů či jiných kudrlinek, mi teď přijde mnohem zajímavější. Chtěla bych namalovat ty prchavé pocity, které nás přepadají náhle a nečekaně. Tu chvíli, kdy se na okamžik dotkneme svých životů a zakusíme jakousi „pravdu“ své existence. Pro to může být obraz mnohem lepší než slova. Někdy k tomu stačí málo, třeba kus železničního vagonu. A protože chci být maximálně přesná a „pravdivá“, nechci básnit, používat velká gesta nebo přehánět, nacházím cestu v možná strohých realistických obrazech.“ V obrazech Ivany Lomové se objevuje vážnost, nostalgie a krása každodennosti. Jde o silné emocionální setkání s okolní realitou, často zpracovávanou až po letech, kdy jako skici slouží konvolut fotografií a kdy je jako vzácné koření přimíchávána fantazie umělkyně. Přes užití realistické malby jsou její obrazy zvláštně snové a svojí láskou k městu (ale i chybějícími obyvateli města) připomínají Schieleho malby Krumlova. Kurátoři: Hana Jirmusová Lazarowitz, Ingeborg Habereder, Ivana Lomová