Ivan Pinkava / Eliáš Dolejší /Napřed uhořet

Má v sobě i momenty odlehčení. „Oběť“ jako nástroj odstupu a sebeironie. Podstatným momentem je tu samotný proces „hoření“. Látková proměna. Tu si lze představit doslova – jako hořící oheň – nebo metaforicky – jako cosi, co „spaluje“. Každá tvorba v sobě toto energetické spalování předpokládá, neboť právě tudy vede cesta k tomu, aby transformací něco vzniklo. Nic se neděje jen tak. Ale proč uhořet „napřed“? Vraťme se k předpokladu tvorby. V názvu je uložena časová posloupnost. Člověk, který tvoří, je nejprve spalován. Co ale nastane potom? Poté, co odezní tento transformační proces? To nikdo netuší. Můžeme se pouze vždy znovu a opakovaně domnívat, jaký horizont tento akt otevře, nebo uzavře a jakým způsobem. Přesně dvě střídající se polarity, v nichž se odehrává jak fotografické dílo Ivana Pinkavy (nar. 1961), tak sochařská tvorba Eliáše Dolejšího (nar. 1982). Napřed uhořet znamená tedy něco podobného jako „vstoupit nahý do svého osudu“, řečeno básníkem Robertem Desnosem. Osud zní v básnickém obratu netělesně, ale je fyzicky pociťován. Dynamický rozpor mezi čistotou nehmotné imaginace a jejím konkrétním fyzickým prožitkem nacházíme jako východisko, v tvarosloví a poetice obou autorů. Oba, zaujatí svým tématem, pracují ve svém výrazovém médiu napříč tradičně ustálenými žánry. Nejsou pro ně důležité. Podstatnější nežli estetické kategorie žánru je tu síla okamžitého výrazu, který zachycen trvá a prostupuje časem. Tvorbu obou sytí vnitřní spalování. Tady hledejme pokaždé jinou konstrukci tvarů, jež roste zevnitř voleného materiálu a ustaluje ho v objekt či objektovou situaci. A tady hledejme motivy fotografií, které ztělesňují neživé a oživují mrtvé. Jako by celebrovaly jakousi abstraktní mši, když ukazují, jako na oltářní menze, zbytky lidského času, proti kterému jsou rituálně stavěny relikviáře naděje. Tento dialektický protipohyb stojí za neustálým napětím, jež lze vyhodnotit jako odsouzení k tomu, neustále něco očekávat, něco, co přinese čas, neboť čas, stejně jako osud, je vnímán rozporně – imaginárně i tělesně.