František Matoušek / Blue Jeans

Nehet palce levé ruky s oblibou používá jako miniaturní paletu. Na pražské výstavě Mrtvé duše byly jeho umělé květiny polepené tisíci drobných korálků.

Jednou, v době letních prázdnin, jsem mu já, má žena Klára a syn Hynek, pózovali na břehu rybníka ve Žďárských vrších. Franta zaujmul místo vzdálené od nás více jak 100 m. Říkal jsem si v duchu, že nás na obraz nepotřebuje, že nás stejně sotva vidí. Ale nebylo tomu tak. Velkou plochu, dvě třetiny plátna, zaujímaly odlesky na vodní hladině, část pozadí zabíral tmavý les. My jsme na břehu byli velikosti tří špendlíkových hlaviček, malé tečky, ale jen zblízka. Když člověk trochu poodstoupil, najednou uviděl rodinku slunící se na břehu, pestře zbarvenou a zrcadlící se ve vodní hladině.

Franta byl při malování oblečen do montérek umazaných od barev, vybaven byl igelitovou taškou s několika kilovými plechovkami různobarevných balakrylů, se štětkami a štětci, kartonovou krabicí od pomerančů, na kterou improvizovaně napnul kus džínoviny. Náhodný chodec, který by bloudil po Vysočině, by v něm sotva poznal malíře. Neměl malířský stojan ani paletu, ani uhlazené způsoby. Spíše si o něm v duchu pomyslel, že je to obyčejný údržbář, který natírá nějaké roury od kanálu na hrázi. Ani by se nezastavil, natož aby se hlouběji zadíval na plátno a rafinované odlesky vodní hladiny. To plátno by nejspíš pokládal za kus hadru umazaného od štětky.

Určitě by se dalo říci ještě mnohé o různých aspektech, rozmanitých žánrech Frantovy tvorby. To však přenechám povolanějším a předkládám jen tuto krátkou vzpomínku z jednoho příjemného odpoledne na Vysočině minulého léta.

Tomáš Smetana