Figura / v krajce / v konfrontaci

Výroba ručních krajek patří mezi stará textilní umění. Jejich novodobá historie se začíná psát v 2. polovině 16. století v Benátkách, odkud se její obliba šíří i do ostatních zemí. Z množství technik převládne nejprve šitá, pak paličkovaná krajka. Krajka však neužívala jen ornamentálních motivů a neuplatňovala se pouze jako doplněk šatů. Krajka se stala „uměním detailu“, které vyžaduje od pozorovatele, aby „zaostřil“ a v ornamentu zahlédl i postavy lidí a zvířat, které často čerpají jak z biblických námětů, tak i z antické mytologie a soudobého života. Setkáváme se s nimi jak na drobnopisné, tak především monumentální interiérové krajce, jež dotvářela chrámové prostory i šlechtické paláce, protože patřila mezi nejnákladnější projevy užitého umění. Strojová výroba sice ruční krajku odsunula na okraj, kde se v posledním století proměnila ve vrcholný projev autentické ateliérové textilní tvorby, často prostorové a s monumentálním účinkem, kde motivy lidských postava a zvířecích figur získávají na významu i účinnosti.