Eliška Konečná / Žízeň

Tvorba Elišky Konečné je fascinující svým odpoutáním od jakékoli chronologické lineárnosti, čímž se postupně přibližuje k určité bezčasovosti, jisté formě univerzálnosti zrcadlící dějiny umění. Tento výklad má své kořeny v jejím vztahu k symbolismu a takřka klasické konstrukci její narace pomocí alegorických figur. Eliška Konečná jako by rozvíjela svou vlastní, osobní mytologii obsazenou postavami vyobrazenými s osobitými kvalitami, zápasícími s morálními otázkami, přičemž používá velmi intuitivní jazyk a ponechává značný prostor pro čistě estetické úvahy. Praxe Elišky Konečné v tomto smyslu definitivně ilustruje jistý návrat ke smyslnosti.