Art Brut: Vrána a mrak

Naši umělci se navzájem neznají, dokonce se ani nesetkali. Základní rysy jejich originální svébytné tvorby mají tak k sobě stejně daleko jako vrána a mrak. Přesto je však mnoho věcí, jež je spojují a mohly by být dozajista součástí nějakého společného příběhu. Jsou to především generačně blízcí výtvarně neškolení samouci, mající obdivný vztah ke sportu, k soutěživosti, výkonu, vytrvalosti a vůbec k fyzické námaze. Je zde ovšem také celá řada podstatných rozdílů. Zatímco Oldřich Vrána byl odjakživa přitahován přírodou a především její faunou, v níž dodnes nachází silnou inspiraci a relaxaci je Jiří Mráček (alias Mrak) zahleděn především do svého vlastního nitra a v introvertně akcentovaném výtvarném projevu zrcadlí v překvapivém kontrastu náboženskou, erotickou a tělesně-fyzickou dimenzi člověka. Oba zaplňují prostor galerie svými působivými spontánními výtvory, které udivují zejména svojí autenticitu a jistou syrovostí. Zařazují se tak do pozoruhodné řady moravských marginálních tvůrců, narozených již dříve v Olomouci a v nedalekém Přerově jako je například paní Anna Zemánková či Leoš Wertheimer, kteří jsou již v oblasti art brut dobře známými umělci a to dokonce i v mezinárodním měřítku. Přijmeme-li iluzi, že přítomná výstava je bajkou, pak se nám přímo nabízí následující poučení:
i outsider může překvapit a zaujmout svým neškoleným uměním, když je opravdové, bez kalkulací a přetvářky, je li živelné či přirozené, například jako let vrány pod zvolna odplouvajícím černým mrakem.