Antonín Tomalík mezi svými

Přibližuje dobový kontext, v jehož rámci se formovala umělcova tvorba. Akcentuje ta názorová zaujetí, s nimiž se identifikoval. Zprvu k nim patřily biblické náměty, v nichž nacházel analogie se svou životní zkušeností; následně se doslova našel v gestické malbě a ve strukturální abstrakci, jež mu od přelomu 50. a 60. let skýtaly možnosti sebevyjádření. Exponoval jimi tíživost existenciálních pocitů, jež plodila doba totalitního režimu. V tomto ohledu Tomalík patřil k nejodvážnějším tvůrcům. I proto zůstal strukturální abstrakci věrný. Koncem 60. let se vrátil k podobenstvím, jež byly s to sdělit hloubku prožívané krize – překonat ji však nedokázal. Mahulena Nešlehová