Adam Kašpar – Archiv lesa II

První podmínkou života a práce malíře Adama Kašpara je hluboký pocit sounáležitosti se světem, který jej obklopuje, který veškerým svým konáním utváří, a který docela stejnou silou utváří i jeho samého. Kameny, rostliny, hmyz, stromy, vítr a voda, sluneční svit, pavoučí sítě vlající povětřím, skalní výchozy i prachová zrnka. Lidské ruce a oči, ptačí křídla, zvířecí srst, motýlí sosáky i jelení trus. To všechno je součástí velkého těla světa, kterého se Adam Kašpar cítí být malým dílkem. Aby mohl tvořit, musí s tímto větším tělem splývat, být s ním v jednotě a souladu, jimi oběma musí procházet stejné vzruchy a pohyby. Zatímco se na místa svého malování prodírá trním a brodí sněhem, zatímco se plazí a přelézá všemožnou lesní spleť, jeho údy se proměňují ve větve a obě těla splývají v jeden živoucí celek. V tu chvíli se počíná tvorba, jejímž zdrojem jsou stejně tak mýty jako vědecké teorie. Tvorba, mající počátek i konec v hlubokém přesvědčení, že svět je ve své nekonečné rozmanitosti přeci jen vždy projevem jediného, prvotního a všeprostupujícího jsoucna. Pavel Dvořák