40. ČIN: John Koster (USA) a Filip Machač (CZ), (žijící a tvořící v Berlíně)

Simulimitace.
Klasická estetika již dlouho zužuje samu sebe a lidi představou, že umění je imitatio naturae, imitací přírody. Přitom jí však byl pojem imitace vždy nějak bezprostředně samozřejmý: co imitace vlastně má být nebylo nikdy tázáno, imitace byla vždy již sama odpovědí, která žádné vysvětlení nepotřebuje.
Na kompletní a nedvojznačné vytlačení pornografie ze svatyně umění nám tedy klasická estetika stačit nebude. Neboť není také ona sama /pornografie/ imitací – tedy znázorněním, zobrazením - přírody?
Právě u této otázky nás musí napadnout, jak zřídka je bádáno po významu pojmů imitace a znázornění.
Umění. Imitace. Příroda. Tři takzvané pojmy, které nikdo nechce nebo ani nemůže definovat. Není např. možné, že tyto tzv. pojmy vlastně žádné pojmy nejsou, ale jsou jen pouhé metafory, které sami znázorňují jen trapné triky a pochybné pokusy reprodukovat něco, co vlastně vůbec nedokážeme chápat?
Dává to smysl vnímat stolní tenis jako imitaci tenisu? Dá se pornografie chápat jako imitace sexu? Slepý tenisový profík ještě nikdy neexistoval. Ovšem spousta věcí napovídá tomu, že slepí lidé mají lepší sex, než lidé, kteří vidět mohou nebo vidět musejí.
John Koster