Jeho publikační činnost pokrývá široké spektrum témat, od dějin umění 19. a 20. století po současné vizuální tendence. Společně jsme si povídali nejen o jeho kurátorské praxi, galerijním provozu, ale také o lokální historii a historických souvislostech na Moravě.
Mohl byste nám přiblížit svou studijní cestu? Kde jste studoval a co vás přivedlo k umění a kurátorské práci?
Už jako malého kluka mě rodiče vodili na výstavy. Můj otec František Janás vydával bibliofilie v Edici 33 a přitom spolupracoval s předními výtvarníky, jejichž ateliéry jsme společně navštěvovali. Osobně jsem tak poznal osobnosti jako Vít Obrtel, Josef Liesler, Josef Istler. Už jako starší dítě jsem začal zkoušet fotit a psát literární texty. Hlavně jsem ale chtěl studovat historii. Ve čtvrtém ročníku na gymnáziu jsme ale byli se školou na výletě v Praze a já jsem v Národní galerii uviděl obrazy Jakuba Schikanedera, které mě uchvátily a přivedly k tomu, že jsem se začal intenzivně zajímat o malířství 19. století. Po gymnáziu jsem studoval v Brně na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity kombinaci „historie – pomocné vědy historické“. Po prvním ročníku jsem si k nim jako třetí obor přibral dějiny umění, ke kterým mě to táhlo čím dál víc. Dodělal jsem magisterské studium na všech třech oborech, ale jako diplomový jsem si zvolil právě dějiny umění. Na Semináři dějin umění jsem pak absolvoval doktorské studium a přitom přednášel.
Jaké byly vaše profesní začátky? Jak jste se dostal ke kurátorství a jaká byla vaše cesta do Galerie města Brna?
Už na začátku doktorského studia jsem byl přizvaný do odborného týmu, který připravoval výstavu 90 let Domu umění města Brna. Byl jsem jeho nejmladším členem a byla to skvělá příležitost, jak se něčemu odborně přiučit od uznávaných historiků umění. Další cesta ale už tak přímočará nebyla. Po dokončení doktorátu jsem dvanáct let pracoval na Ministerstvu zahraničních věcí v povolání s obskurním názvem kariérní diplomat. Ještě před odchodem z Brna jsem měl první samostatnou výstavu svých fotografií v oficiální instituci, Galerii U dobrého pastýře. Když se výstava chystala, myslel jsem na to: „co že je to výstava bez recenze“. Bylo by dobré, kdyby někdo recenzi na výstavu napsal. Ale vzhledem k tomu, že jsem specialista na malbu 19. století, tak mě v oblasti současného umění nikdo neznal. Začal jsem se proto pohybovat i v oblasti současného umění a psát na něj recenze. Do té doby jsem prohlašoval, že umění končí rokem 1900 a teď jsem zjistil, že i v současném umění vzniká spousta zajímavých věcí. Z mého zapojení do současného umění vyplynulo i to, že >
jsem v této oblasti začal působit jako organizátor, založil svou výtvarnou skupinu, vybral do ní umělce a začal „kurátorovat“ výstavy. Protože jsem pracoval v diplomacii, tak jsem se trochu podíval do světa, seznámil se se zahraničními umělci a s ironií dodávám, že jsem konečně viděl obrazy, o kterých jsem předtím přednášel. Po několika letech jsem se zastavil a uvědomil si, že současnému umění, které bylo pro mě vždy okrajovým zájmem vzniklým z mých vlastních uměleckých aktivit, věnuji podstatně víc času než malířství 19. století. Tak jsem ten poměr zase obrátil a soustředil se víc na badatelskou činnost k umění 19. století. Ale ty oblasti se navzájem podporují. Zdánlivě jde o odlišné činnosti. Když chystáte výstavu současného umění, tak se nejprve musíte sejít s umělcem/ umělci, z jejich tvorby vyberete díla odpovídající charakteru galerie a tématu výstavy a následně umělecká díla necháte nainstalovat. Když připravujete výstavu starého umění, je toto všechno už jen jakýmsi finišem. Podstata práce spočívá v archivní badatelské činnosti, pátrání po obrazech, sestavení osy vývoje umělce, prozkoumání historického kontextu. Nechci, aby to vyznělo, že něco je složitější nebo jednodušší. Jde jen o to, že příprava výstavy starého a současného umění jsou dva odlišné sporty, jako maratón a sprint. Ale i maratónec potřebuje finišovat. Kurátorství výstav současného umění pro menší galerie mě naučilo chápat galerijní prostor, kreslit si plánky instalace, manažovat přípravu výstavy. Když jsem nastoupil do Muzea města Brna, měl jsem za sebou zkušenost několika desítek výstav a šlo jen o to adaptovat je na prostředí velké veřejné galerijní instituce.
Na čem v současné době pracujete v Galerii města Brna? Chystáte nějaké nové výstavy nebo projekty, které byste nám mohl přiblížit?
Jestli se ptáte na výstavní projekty, tak hlavní výstavní projekt, který aktuálně připravuji, je nová stálá expozice umění let 1918 - 1945 v Muzeu města Brna. Navazuje na stálou expozici umění 16.-19. století Rakouská Morava, kterou jsem udělal před třemi lety. Prvorepubliková stálá expozice ponese název Česká Morava. V názvech je zachycen zásadní zlom v dějinách moravského umění, kdy se místo tradiční orientace na Vídeň přesměrovalo na Prahu. Vedle toho pracuji na přípravě výstavy sochařky Veroniky Psotkové pro Benátky, kde se letos na jaře koná Bienále architektury. V dalším časovém horizontu začínám připravovat výstavu moravského malíře 19. století Eduarda Kasparidese pro Muzeum v Moravské Třebové.
Která z výstav, které jste v galerii realizovali, vzbudila největší ohlasy u veřejnosti i odborné kritiky? Čím byla výjimečná?
Vybrat jednu výstavu je složité. Už samotnou otázku, která z výstav vzbudila největší ohlas u kritiky a veřejnosti, nejde zodpovědět. První místo v tabulce zájmu veřejnosti a v tabulce zájmu kritiky nebude totožné. Pak do toho vstupuje řada dalších kritérií, podle kterých se dá výstava hodnotit. To, které z kritérií upřednostnit, bude subjektivním pocitem každého kurátora. Někdo může mít radost, že udělá další výstavu o českém kubismu a přinese jiný úhel pohledu na frekventované téma, jinému to může připadat nudné, protože jde o práci se stále stejnými uměleckými díly. Mně na mé 
kurátorské činnosti připadá nejatraktivnější něco, co bych nazval anglickým slovem impact. Když vidím, že výstava neskončí jen pochvalnými slovy po zhlédnutí výstavy, ale že spustí další procesy a má trvalejší efekt. Například, když jsem udělal výstavu moravského malíře 19. století Emila Pirchana, ozvala se mi Rakouská akademie věd, že by chtěli, abych jeho osobnost zpracoval pro Rakouský biografický lexikon. Pirchan byl moravskoněmecký malíř a jako takový měl silné vazby na Vídeň. Po roce 1945 o něj z toho důvodu nebyl zájem u nás a Rakousku se jeho osobnost ztratila za železnou oponou. Výstava se tak stala impulzem, který jeho jméno zase zanesl na uměleckou mapu a udělal z něj téma, které si už žije vlastním životem. Jiným příkladem, i když s poněkud bizarními a negativními důsledky, může být výstava Druhá tvář Brna, kde jsem představil čtyři nejvýznamnější brněnské německé malíře první poloviny 20. století. Jedním z nich byl Gustav Böhm. Böhm je poměrně časté příjmení a nesla ho řada umělců různé kvality. V nabídce aukčních síní jsem pak narazil na obrazy, které namalovali Böhmové s úplně jinými křestními jmény, a aukční síň k obrazům připojila jméno a stručný životopis Gustava Böhma, zjevně pod vlivem nedávno proběhlé výstavy.
Kromě kurátorské činnosti se věnujete i odborné publikační činnosti. Mohl byste nám přiblížit své knihy, studie či katalogy, na kterých jste pracoval?
Ono je to přesně naopak. Celou svou profesní dráhu se věnuji především odborné publikační činnosti. Vedle toho se věnuji kurátorské činnosti. Když spočítám knihy, odborné články a katalogy, které jsem napsal, tak se dostanu na zhruba šest desítek. To množství se v nějaké jedné shrnující větě asi přiblížit nedá. Hlavním okruhem mé badatelské činnosti je moravské malířství 19. století nebo přesněji řečeno moravskoněmecké malířství druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století. Rodným jazykem asi devadesáti procent moravských umělců před rokem 1918 byla němčina. Byli těsně navázáni na Vídeň a mnozí z nich uspěli i v evropském kontextu. Když se v průběhu 20. století prosadily snahy integrovat moravské umění do dějin českého výtvarného umění, tak se do něj většina moravských umělců 19. století nevešla. Lidé na Moravě se tak učí o českých umělcích, které tady nikdo neznal, a neznají ty umělce, s jejichž díly se v 19. století na brněnských výstavách mohli reálně potkat.
Ve své publikační činnosti se tak snažím rekonstruovat obraz umění, které na daném místě ve skutečnosti existovalo. Tak, jak dnes řada moravských umělců ve skutečnosti žije v Praze, tak tehdy působili ve Vídni, která byla nejen blíž než Praha, ale zároveň patřila mezi tři největší evropská města. Má badatelská činnost se tak neomezuje jen do hranic tohoto státu, ale někde se protne i se zahraničními projekty, protože se zabývám umělci, kteří působili napříč dnešními státními hranicemi. Přináší to někdy i poněkud zvláštní situace. Jedním z malířů, kterým se zabývám, je Hans Temple. Napsal jsem o něm i svou diplomku. Hans Temple se narodil na Moravě, část dětství prožil v Maďarsku, jako dospělý žil ve Vídni a přitom byl členem moravských uměleckých spolků a vystavoval v Brně. Všechno se odehrávalo v rámci jednoho státu. Nikdo nemohl vědět, že se Rakousko-Uhersko rozpadne. Protože Temple prožil několik let v Maďarsku, zařadila ho jedna maďarská badatelka do výčtu maďarských malířů doby, o níž pojednávala. V poznámce citovala jednu z mých prací o umělci. Je otázkou, jak dobře si Maďarka početla v mém česky psaném textu.
Jak probíhá péče a práce se sbírkami Galerie města Brna? Jakým způsobem sbírku rozšiřujete a jaká jsou její hlavní zaměření?
Tady potřebuji vyjasnit pojmy. Instituce, kde pracuji, se jmenuje Muzeum města Brna. Galerie města Brna je jednou z jeho součástí, podobně jako Oddělení dějin architektury, Oddělení archeologie, Oddělení historie, Vila Tugendhat a Arnoldova vila. Instituce jako taková má jedinou sbírku - sbírku Muzea města Brna. Ta se dělí na čtyři autonomní podsbírky. Galerie města Brna spravuje podsbírku výtvarného umění. Podsbírky architektury, historie, archeologie patří pod příslušná oddělení. Každá podsbírka má svou vlastní koncepci. Galerie města Brna má za úkol mapovat umělecký vývoj Brna a Moravy. Nejde o to nasbírat všechno, co se tady namaluje, vysochá nebo jinak výtvarně vytvoří. Depozitáře muzea nejsou nafukovací. Jde o to, podchytit nejvýznamnější a nejtypičtější projevy vizuálního umění, které mohou charakterizovat vývoj umění v Brně a na Moravě. Neznamená to, že by se sbíralo jen to, co vytvoří brněnští a moravští umělci. Žádné umění neexistuje ve vzduchoprázdnu, ale v rámci nadnárodní sítě stylů a kontaktů. Sbíráme tedy umělecká díla i zpoza hranic regionu. Můžeme mluvit o třech regionálních okruzích.
Největší důraz klademe na umění z Brna a Moravy, druhý regionální okruh představuje zbytek republiky, kde se postupuje výběrovějším způsobem, třetí pak je zahraniční umění, kde už by se muselo jednat o díla naprosto výjimečných autorů, kteří hráli zásadní roli v kontextu evropského umění, ale tady už se bavíme v čistě teoretické rovině. Další úhel pohledu je z hlediska časové osy. Fond starého umění je nějakým způsobem uzavřený a dochází jen k doplňování mezer, které v něm jsou. Jde především o tvorbu důležitých moravskoněmeckých malířů 19. století, na které se v uplynulých dekádách zapomnělo. Muzeum má ale hodně omezené finanční možnosti, takže to v praxi znamená, že koupíme jeden obraz ročně. Pozorně sleduji, co se objeví na trhu s uměním. A je to taková soutěž o jednoho vítěze v kategorii o nejvýznamnější výtvarné dílo moravského umělce 19. století. V oblasti současného umění je akviziční činnost rozsáhlejší, protože jde o to zmapovat aktuální vývoj na výtvarné scéně, od nejstarších autorů až po ty začínající. Při nákupu děl současných umělců se navíc dají využívat různé granty, které na ně umožňují získat peníze. Sbírky nám pomáhají rozšiřovat i dary uměleckých děl od veřejnosti. Těch případů ale není mnoho, protože nám lidé většinou nabízejí díla, o která nemají zájem obchodníci s uměním. Razím zásadu, že by se do sbírek neměla přijímat díla, která nikdo nikdy nevystaví.
Jaké nejzajímavější nebo nejcennější sbírkové předměty se ve sbírce galerie nacházejí? Máte nějaký oblíbený kus, ke kterému máte osobní vztah?
Takto se to asi říct nedá. V podsbírce Galerie města Brna je cca 23 000 uměleckých děl, od 14. století až po současnost. Hledat mezi nimi nejvýznamnější dílo, nějakou brněnskou Monu Lisu, moc dobře nejde. Kdybych měl hledat v různých kategoriích „nej“, tak Muzeum města Brna je vyhlášené tím, že disponuje vůbec největším souborem uměleckých děl Antonína Procházky. Jde o 226 výtvarných děl, z toho 57 obrazů, od tohoto stěžejního autora tuzemské moderny. Další zásadní soubor tohoto typu představují práce Jaroslava Krále. Tvoří ho 284 uměleckých děl, z toho 54 obrazů. Dobře se s tím operuje, když novináři nebo laická veřejnost chtějí nějaké působivé clickbaity. Stačí uvést, že nejdražší obrazy Antonína Procházky se prodávají za více než dvacet milionů korun. Já osobně mám nejraději naturalismus a symbolismus konce 19. století. Tak své oblíbené dílo bych hledal tam. Mohl by to být Franz Felbinger s obrazem Chudé děti. Většina špičkových moravských malířů té doby žila ve Vídni a proslavila se tam. Felbinger byl s nimi kvalitou srovnatelný, ale trvale žil v Brně. I když šlo o jednoho z prvních představitelů naturalismu ve střední Evropě, tak upadl v zapomnění a jeho obrazy se dají sehnat velice obtížně. Chudé děti ve své době patřily k jeho nejznámějším obrazům, ale po druhé světové válce zmizely. Před několika lety jsem malbu objevil v jednom menším aukčním domě na okraji Prahy a získal do sbírek muzea. Jako jiný příklad mně blízkého díla je August Potuczek a jeho obraz Noc. Jde o působivou ukázku symbolistního naturalismu v malbě od autora, který byl za svého života známý především jako grafik.
Dlouhodobě se věnujete brněnským umělcům. Jak vnímáte specifika brněnské umělecké scény oproti té pražské? Má podle vás Brno v umění a kultuře své nezaměnitelné místo?
To je otázka podobně složitá jako otázka, jak vnímat specifika pražské umělecké scény. Obě města mají za sebou řekněme tisíciletý vývoj, kdy jejich umění procházelo mnohými slohovými proměnami, které se těžko dají shrnout do jedné věty. V případě Brna do toho vstupuje odlišná struktura českého a moravského umění. V Čechách byla Praha vždy hlavním centrem. Vše umělecky podstatné se musí odehrávat tam. Morava byla vždy polycentrická. Až do 17. století měla oficiálně dvě plnohodnotná hlavní města, Brno a Olomouc. Stejně tak zásadní byly Brno a Olomouc pro moravské umění. Přinejmenším ve středověku roli klíčových moravských uměleckých center hrály vedle nich i Jihlava a Znojmo. Dnes má na umělecké mapě Moravy s Brnem srovnatelné postavení Ostrava. Pak je tady faktor velikosti města. Brno bych podobně jako Prahu označil za město střední velikosti. Velkoměsta jako 
Londýn nebo New York charakterizuje to, že v nich paralelně existuje mnoho na sobě nezávislých uměleckých center a okruhů, rozvíjí se řada významných uměleckých směrů a trendů, které se z těchto velkoměst šíří do světa a formují světové umění. Města střední velikosti jako Brno nebo Praha mají svébytnou uměleckou scénu, která zajišťuje kulturní provoz města, a dominuje jí jeden trend, který v průběhu času vystřídá jiný. Nedá se v nich mluvit o nějakých paralelních uměleckých strukturách v rámci jednoho odvětví. Navzájem se mezi sebou znají všichni malíři, stejně tak všichni literáti nebo hudebníci. Umělecké dění v určitém časovém odstupu reaguje na podněty ze světa, ale nefunguje to v protisměru, že by snad Praha nebo Brno ovlivňovaly, kam se bude vyvíjet umění v New Yorku nebo Londýně. Malá města pak mají několik regionálních umělců, ale kulturní dění v nich žije hodně z importů z větších měst. Jak tedy charakterizovat brněnskou výtvarnou scénu? Jednou větou to nejde. Je to vždy o nějakém převládajícím trendu konkrétní historické etapy. V 19. století bylo Brno pod silným vlivem Vídně. Vídeň byla tehdy velkoměstem v tom smyslu, jak jsem velkoměsto charakterizoval. Zákonitě tak vzhledem ke geografické blízkosti Brno působilo jako její předměstí. Před dvaceti lety bych na otázku po charakteru současného výtvarného Brna odpověděl, že v malířství tady má velkou tradici geometrická abstrakce. I když v Brně působila řada kvalitních malířů, tak bych taky odpověděl, že obecně je v Praze výraznější malba, zatímco v Brně socha. Při pohledu na to, kolik měla už v baroku a 19. století Morava špičkových sochařů, kteří se prosadili i za hranicemi země, bych tehdy vzorec Brno – socha, Praha – malba označil za nadčasový jev. Když se ale dnes podíváte na tři ateliéry malby na brněnské FAVU, tak zjistíte, že v každém z nich vládne velká stylová pestrost a vznikají tam díla kvalitativně přinejmenším srovnatelná se současnou malířskou produkcí na pražské akademii.
Jaký máte vztah k Brnu? Cítíte se být brněnským patriotem? Jak vnímáte historický a kulturní vývoj města?
Především jsem Moravan, z hlediska národnostního. Na nižším levelu je pak víc lokálních patriotismů. Lokální patriotismus cítím třeba k Horňácku, odkud už od středověku pocházejí moji předci. Jiný typ lokálního patriotismu cítím k Brnu. Je to město, kde jsem se narodil, kde jsem prožil tři čtvrtiny svého života, kde se cítím doma, a kde jsem se doma cítil, i když jsem žil třeba v Praze. Je to město, s kterým se cítím bytostně srostlý, i když se do něj mí rodiče přestěhovali teprve pět let před mým narozením. Dívám se na Brno střízlivě s jeho klady i zápory. Když jsem z Brna před dvaceti lety odcházel, připadalo mi, že se v něm trochu dusím a narážím na strop možností seberealizace. Když jsem pak měl možnost poznat další města a země, zjistil jsem, že všude žijí lidé, kteří si o svém městě myslí totéž. Po návratu do Brna jsem si uvědomil, že ve srovnání s podobně velkými městy jinde ve světě má Brno neskutečně bohatý kulturní život, vysoce nadprůměrné množství galerií, divadel, klubů, barů, akcí, které zde probíhají. Co se týká historického a kulturního vývoje města, prošlo Brno v dějinách mnohými sinusoidami vzestupů a pádů. To je ale běžné u měst, jejichž historie sahá mnoho tisíc let do minulosti jako v případě Brna. Tou historií myslím souvislé osídlení místa bez ohledu na to, kdy získalo svůj název nebo právní formu města. Současnost 
samozřejmě Brnu do karet nehraje. Evropská města získala svou současnou podobu v zásadě v 19. století. Kromě přestaveb historických center vznikla celá urbanistická struktura, která do měst integrovala jejich široké okolí s řadou vesnic. Brno tehdy zažívalo mimořádný rozkvět. Byla to doba, kdy skoro vymizel tradiční moravský polycentrismus, a Brno získalo dominantní postavení, kdy bylo pětkrát větší než druhé největší moravské město. V roce 1918 přišla Morava o svou suverenitu a stala se jen administrativní jednotkou nového státu s Brnem jako správním centrem. V průběhu století pak Brno kleslo do pozice hlavního města kraje a s novým stoletím do ještě menšího kraje. Město, které bylo v 19. století vybudováno jako hlavní město země, je vzhledem ke své současné funkci značně předimenzované, z čehož vyplývají různé praktické problémy. Co přinese budoucnost, se dá jen těžko odhadnout. V 16. století procházelo Brno hlubokou krizí. V pořadí velikosti moravských měst se propadlo až na třetí místo za Olomouc a Jihlavu. Dříve v Brně sídlil moravský markrabí a jeho dvůr, a tak se v Brně kumulovaly mnohé příležitosti. V 16. století měl titul moravského markraběte císař, kteří žil se dvorem ve Vídni. Zdálo se, že doba Brna skončila. Po třicetileté válce zase ale začalo období rozmachu, které vyvrcholilo v 19. století. V jaké fázi historického a kulturního vývoje města se Brno dnes nachází, posoudí až budoucí generace.
Co rád děláte ve volném čase? Jak relaxujete a co vám dělá radost, když nepracujete?
Největší relaxace je chůze. Ročně nachodím několik tisíc kilometrů, městem i přírodou. Nasávám atmosféru, sleduji, co se kolem mě děje. Podle situace přitom poslouchám muziku, čerpám inspiraci pro své literární texty, fotím nebo promýšlím kunsthistorické projekty. Pracovní aktivity a volný čas se u mě docela prolínají. Neexistuje mezi nimi pevná hranice. Můj život je svým způsobem Gesamtkunstwerk. Střídá se v něm psaní uměleckohistorických prací, příprava výstav, psaní literárních textů, focení, uměleckohistorické bádání, čtení, kterým si rozšiřuji množství souvisejících informací a představu o celkovém kontextu témat, jimiž se zabývám. U jedné činnosti si odpočinu od druhé, jsou rozdílné a přitom se vzájemně doplňují. A navíc mě všechny baví.
Za rozhovor děkuje Ema Ducháčková
