Archetyp Ďábla, to byl náročný linoryt - rozhovor s Janem Pražanem

Honzo, když jsme se domlouvali na tomto setkání, a teď, když sedíme tady ve tvém ateliéru, musím se vrátit k jedné myšlence. Jednou jsem tě, možná trochu s nadsázkou, označila za „vesnického umělce“. Jak ty sám vnímáš tohle označení ve vztahu ke své tvorbě a k tomu, kde a jak žiješ?
Tušil jsem, že se zeptáš. Nedávno jsem nad tím přemýšlel v souvislosti s výstavou Zapomenutí mistři, která je v Hradci Králové, odkud pocházím. V jejím rámci je uvedená i kategorie místních umělců, kteří jsou známí a v nějakém slova smyslu vážení jen v tom svém regionu, v místě, kde žijí. Už mě to napadlo, že aspiruji na „prštického umělce“.

Nyní máš dokonce ateliér na krásném prštickém zámku, který už sám o sobě stojí za návštěvu.
Abych řekl pravdu, ta příležitost přišla i díky mé práci s dětmi. Na místní základce vedu výtvarný kroužek. Přes jaro a léto jsme pořád v přírodě, ale přes zimu by se nám nějaké zázemí hodilo. Tak jsem zašel za naším panem starostou a zeptal se ho, jestli by zde nějaká místnost nebyla k dispozici. A on mi nabídl tento velkorysý zámecký prostor, za což jsem mu vděčný. Obec zámek momentálně opravuje a zatím nejsou všechny části plně využité, i když to se asi brzy změní. V přízemních prostorách brzy otevřou kavárnu.

Myslíš si, že pro viditelnost na scéně je ještě v dnešní globalizované době důležité mít ateliér ve velkém městě a být tam přítomen?
Já moc nevím, mně to nějak nejde a nemám na to kapacitu ani chuť. Samozřejmě jsem rád, že si tady teď spolu o tom povídáme. A jako každého autora mě těší, když má někdo o moje práce zájem. To se asi lépe děje v kontextu Prahy. Jenže tam je těch autorů a autorek zase až příliš mnoho a z toho může přicházet jistá únava. Zkrátka je otázkou, co vlastně znamená úspěch v umění. Nakonec přežije jen pár děl. Podle mě je úspěchem nějaká poctivost v tvorbě a tu si každý musí nalézt sám, a to kdekoliv na světě.

Ta poctivost tvorby a přímý kontakt s divákem mi přijdou klíčové. Jak tě lidé mohou objevit?
Přes sociální sítě, mám věci na Instagramu, Facebooku, webovky. Občas zafungují výstavy nebo i tyto dny otevřených ateliérů! Minule do mého ateliéru přišlo na padesát lidí. To mě překvapilo, dokonce to hlásili v místním rozhlase! (smích) Ten kontakt je pak vždycky nějakým způsobem osobní. Je to osobnější, než kdyby někdo přišel do galerie a ani se se mnou nepotkal. Je fajn vidět naživo emoce, odezvu, že to lidi zajímá. Někdy si říkám, pro koho to vlastně dělám, jestli jen tak „do garáže“. Ale pak mě právě setkání s lidmi, ten přímý kontakt, zase nasytí.

Jak bys popsal svou uměleckou cestu? Co tě formovalo?
Prošel jsem ateliérem Martina Mainera na FaVU, to byl tehdy takový „pankáčský“ ateliér. Vždycky mě zajímaly východní filozofie, primitivní kultury, a Mainer k tomu měl blízko. Inspirovalo mě taky setkání s Otto Plachtem a jeho dílem, zkušenostmi z Amazonie. Tvorba po fakultě byla ovlivněná touhle spiritualitou. Čerpal jsem i z cesty do Meghalaye v Indii a pobytu v Brazílii, setkání se šamany. Ale v současnosti se to, myslím, víc usazuje, uzemňuje se můj malířský styl. Primárně maluji, ale poslední dobou se začínám víc zabývat grafikou, hlavně linorytem. A témata čerpám z přírodního prostředí, často i z toho, co je kolem mě.

Pokud si správně pamatuji, v červnu jsi měl výstavu v brněnské Galerii Ponava, která byla tvou první vyloženě krajinářskou.
Ano, byly tam v podstatě jen krajiny. Náměty obrazů tvoří vztahy s místy v mém blízkém okolí, ale také s místy v Essexu, v takzvané Constable Country. Seznámení s touto krajinou souvisí s mým kamarádem, rodilým Angličanem, který dříve bydlel v Pršticích. Poslední dobou ho navštěvuji v jeho domově, kousek od místa, kde se narodil a tvořil malíř John Constable. Ale musím říct, že nejsem typický krajinář, že bych šel do krajiny a zaznamenával ji. Spíše k ní hledám intenzivní vztah a námět, který si nakonec vyberu, souvisí s určitým intenzivním prožitkem.

Máš nějaké konkrétní oblíbené místo?
Tady v okolí mám třeba moc rád Střelickou bažinku. Je mi tam dobře, nějakým způsobem tohle místo se mnou komunikuje, posílá mi vzkazy. Z mé strany jde o touhu po hloubce, duchovnosti, kterou nacházím právě v přírodě.

Ten intenzivní prožitek místa silně rezonuje s tvým arteterapeutickým výcvikem. Jakou roli v něm hraje příroda?
Probíhá v Labských pískovcích a většinu času pracujeme v jakémkoliv počasí venku. Příroda je vlastně partnerem a to mi dává velký smysl. Nabízí spoustu zrcadlení a zároveň podporuje zdravou část v nás, kterou životem ve městech a ve virtuálním prostoru dost zanedbáváme. Současně to určitě víc definuje náměty pro mou tvorbu. Snažím se zaznamenat energii míst, jejich hloubku, dostat ji do obrazu.

A ten spirituální rozměr, jak se promítá do tvých maleb?
Malířskou činnost vnímám od začátku jako prostor nějakého duchovního vývoje. Dříve byly moje práce víc definované, ornamentální, měly až ezoterickou strukturu. Nyní je moje tvorba víc spjatá se zemí, cítím se být hodně v kořenech. Myslím, že díky umění objevuji nějaký systém pohledu na svět, který není na běžné úrovni viditelný. Možná ho spíš víc vyciťuji, než vidím.

Tématem letošního ročníku Dnů otevřených ateliérů na jižní Moravě jsou počátky umění. Proto se tě zeptám, jaké rituály a nastavení mysli máš spojené s přípravou na to, abys mohl začít tvořit.
Hezké téma. Připomnělo mi to, jak jsem si před pár dny telefonoval s jedním kamarádem. Dlouho jsme se neslyšeli a on mi říká: „No tak co? Na čem teď děláš?“ Říkám: „Zrovna jsem dodělal svůj dvaadvacátý archetyp po roce a půl. Tak asi půjdu dělat ex libris Jiřímu Staňkovi.“ „Hmm, to mi připomíná historku, když Karel Čapek dopsal Krakatit, řekl si, musím si odpočinout, a začal psát Bílou nemoc.“

Takže ono je to pro tebe vlastně kontinuum, ze kterého se moc nedá vystoupit?
Nepotřebuji nějaké speciální nastavení, abych něco dělal. Snažím se pracovat každý den. Zároveň je občas fajn, když z nějakých objektivních příčin dělat nemůžu a ten obraz se „jakoby chystá“. Kdybych na to příliš tlačil, tak by to možná nefungovalo.

V ateliéru máš vystavené i linoryty, které působí velmi symbolicky. Vidím tu motivy připomínající tarotové karty – Ďábel, Velekněz…
Ano, to jsou ony. S linorytem jsem začal relativně nedávno a moc mě to baví. Tarotové archetypy souvisí s mým ekoarteterapeutickým výcvikem, kde s nimi pracujeme. Vycházíme z předpokladu, že člověk má nějaký hlavní životní archetyp a pak jsou archetypy, které se každý rok mění. Já jsem měl zrovna tento rok jako hlavní vnitřní archetyp Ďábla a zvenku mi do života vstupoval Velekněz. Ďábel byl dost náročný, hlavně na vnitřní zpracování, ale i na to výtvarné. Dělal jsem ho podruhé až v zimě. Bylo pro mne těžké si s ním vnitřně rozumět a pochopit, co všechno mi může říct. Vystřídal ho archetyp Vozu, přinášející změnu. Nyní mám hotových všech dvacet dva tarotových archetypů tzv. Velké arkány, které byly v červenci vystavené na společné výstavě s Alešem Krejčou na Kuksu.

Kromě volné tvorby se věnuješ i práci s komunitou, například velkoformátovým malbám na zdech s dětmi.
Asi před šesti lety mě pozvali na festival, kde se malovalo na trafostanice. Pár jsem jich realizoval sám a pak mi dávalo smysl propojit to s dětmi. Třeba v Blansku vznikla malba se speciální školou, pak další v Bohunicích. Jiná taková realizace vznikla i v Brně ve spolupráci se Společností pro kreativitu a vzdělávání, v téhle práci s dětmi rád pokračuji.

Čím se vlastně primárně živíš? Stále pracuji v brněnském nakladatelství Druhé město. Produkčně zajišťuji vznik knihy od textu po její reálnou podobu. To nás s rodinou tak nějak jistí. A pak se díky arteterapeutickému výcviku čím dál víc pouštím do práce s lidmi – primárně s dětmi a mladými, ale mám za sebou i pár zkušeností s dospělými a seniory. Ten výcvik, metoda ekoarteterapie, je jediný v Čechách zaměřený na práci s přírodním prostředím.

Když se vrátím k počátkům umění, myslíš si, že existuje něco, co spojuje třeba prehistorické umělce s tebou?
Určitě. Myslím, že společný může být ten základní princip: snaha poznávat a zaznamenat skrze tvorbu náš svět, být nástrojem a v napojení na základní kosmickou energii. Jsem přesvědčený, že tvorba, umění – možná spíš tvorba v obecnějším rámci – je nějaký úplně prazákladní systém, bez kterého nic nefunguje. Vidíme to každé jaro. Věci se zjevují a zase se do sebe nějak propadají. Přijde mi, že erupce kreativity je prazáklad všeho, od vesmíru až po mikroúroveň. Jak se vytvářejí hvězdy, je pro mě stejný princip jako stvořit obraz.

Rozhovor s Janem Pražanem vedla kurátrorka DOA Jana Písaříková

Dny otevřených ateliérů (DOA) proběhnou letos ve dnech 27. – 28. 9. 2025. Své ateliéry otevře na 120 umělců a umělkyň, kulturních institucí v oblasti umění, designu a uměleckých řemesel a nabídnou tak jedinečný prostor ro neformální a inspirativní setkávání.

Téma letošního ročníku je "počátek umění". Téma počátků umění se zároveň váže ke dvěma důležitým výročím. Tím prvním je sto let od nálezu sošky Věstonické venuše, nejstarší známé keramické sošky na světě. Další důležitá stovka je spojena s připomínkou narození vizuálního umělce Dalibora Chatrného. Jeho tvorba patřila k začátkům inovátorské konceptuální praxe v polovině šedesátých let a Brno pro změnu situuje na mapu soudobých středoevropských dějin umění.

A proto i slavnostní zahájení jubilejního patnáctého ročníku DOA 2025 proběhne 20. září v samotném srdci Moravského krasu, v jeskyni, kde právě můžeme počátky umění nalézt.
V tento den se můžete těšit na land-artovou stezku, uměleckou komentovanou prohlídku Kateřinské jeskyně nebo workshop broušení kamenů. Celodenní program zakončíme u táboráku na jediném legálním ohništi v celém CHKO Moravský kras. Podrobný program a seznam jednotlivých ateliérů naleznete na www.d-o-a.cz .