Za více jak třicet let své praxe připravil řadu výstav, publikací i mezinárodních vědeckých projektů, jež reflektují design, užité umění a umělecké řemeslo, které je neodmyslitelně provázáno s fungováním společnosti, uměním, kulturou i tzv. dějinami každodennosti. Přiznává, že kdyby nebyl zaměstnán řešením provozních záležitostí muzea, rád by se věnoval hlubšímu zkoumání témat, která jsou mu blízká.
Pane řediteli, vystudoval jste filozofii a historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, později jste se v postgraduálním studiu na Universität Wien a na Akademie der bildenden Künste Wien věnoval dějinám umění a absolvoval jste studijní stáže a pobyty ve Velké Británii a Nizozemsku. V poměrně zralém věku jste před dvěma lety dokončil doktorské studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Co vás v mládí přivedlo ke studiu historie a filozofie? Co vás později přivedlo do UPM? Jaké bylo téma vaší disertační práce a proč?
Od mládí mne bavily dějiny, nejen české, ale i starověké, zajímal mne Egypt a celý antický svět. S tím asi souvisely i mé první doteky s filozofií, četba zlomků předsokratiků, kterým jsem nerozuměl a jen se dohadoval, co se v nich skrývá, to mne na nich nejvíce přitahovalo. Na gymnáziu mne pak stále více lákala obecná, filozofická teorie dějin, a té jsem se pak věnoval během studia i během aspirantury na Filozofické fakultě UK v Praze. Zájem o filozofii u mne tehdy převážil, ale po narození dcery jsem hledal nějaký přivýdělek a nastoupil na krátkodobou brigádu do sbírky knih a užité grafiky UPM. Nemyslel jsem si, že zde nakonec zakotvím a prožiju celý svůj profesní život. Práce v muzeu s ohromně bohatým a zajímavým fondem mne bavila, dostal jsem brzy na starost i několik projektů do zahraničí, např. výstavu české avantgardy ve Valencii, a brzy jsem si uvědomil, že lze dobře propojovat uměnovědnou a filozofickou interpretaci uměleckých děl a že rozmanitost fondů UPM je k tomu skvělým zázemím. Asi nejvíce jsem využil toto oborové spojení ve své dizertaci obhájené na UMPRUM, kde jsem přes 15 let působil jako externí pedagog a nakonec zde absolvoval i doktorské studium. Věnoval jsem se zde počátkům uměleckoprůmyslového hnutí v rakouské monarchii kolem poloviny 19. století a osobnosti Rudolfa Eitelbergera (1817–1885), průkopníka tohoto hnutí a prvního ředitele Rakouského muzea umění a průmyslu ve Vídni, dnešního MAKu. Toto moje téma myslím dobře dokládá, jak blízko mohou mít dějiny umění a filozofie. Jak jsem se pokusil ukázat, počátky akademických dějin umění i zájmu o umělecký průmysl ve střední Evropě jsou úzce spjaty s filozofickou výbavou německého idealismu, hlavně s hegelianismem, a Eitelbergerovo dílo je toho krásným příkladem.
V našem malém českém rybníčku se lidé v jednom oboru potkávají celý život a také navazují dlouhodobá přátelství. Je někdo, koho si skutečně v oboru vážíte, ať už pro jeho kvality, profesní či lidské?
Pro mou dráhu historika umění byla velikým impulsem spolupráce na velkých výstavách a katalozích například k umění doby Rudolfa II. nebo k počátkům české litografie, kdy jsem se blíže seznámil s Eliškou Fučíkovou či Janou Wittlichovou, oběma jsem velmi zavázán za mnohé, co jsem se naučil. A pokud bych měl připomenout jednu osobnost, jíž vděčím za kolegiální rady a přátelskou podporu, pak by to byl profesor Pavel Preiss, který na sklonku minulého roku zemřel, ale stále na něj často vzpomínám. Až do pokročilého věku se zajímal o mou práci, stejně jako o práci mých vrstevníků i mladších kolegů, a dodával mi hodně podnětů a hlavně energie po všech stránkách. S okruhem jeho blízkých přátel se dodnes scházíme. A také jsem osudu vděčný za dlouholetou spolupráci s kolegy z Uměleckoprůmyslového musea a školy, bez týmové práce se v našich oborech neobejdete.
V minulosti jste získal řadu prestižních ocenění, např. cenu ministra kultury Gloria musaealis za muzejní publikaci roku. Jaká publikace to byla a jak jste na ní pracoval?
První ocenění od ministra kultury jsem převzal za publikaci „Biedermeier. Umění a kultura v českých zemích 1814–1848“, vydanou ke stejnojmenné výstavě v Jízdárně Pražského hradu v roce 2008. Téma biedermeieru jako inovativního uměleckého směru, odpovídajícího vkusu a potřebám rodící se občanské společnosti, zůstávalo v našich zemích dlouho nezpracované, neboť tradičně se u nás vyzdvihovaly jiné dobové proudy jako romantismus či národní obrození. Prvně jsme představili české umění biedermeieru s kolegou prof. Vítem Vlnasem v roce 2000 v italské Padově. Díky grantové podpoře jsem pak mohl připravit s velkým týmem spolupracovníků ještě komplexnější pohled na biedermeier pro pražské publikum a představit jej nejen jako umělecký styl, ale i jako pozoruhodný hodnotový a myšlenkový proud, vyzdvihující politickou rovnováhu, řád a životní harmonii, v opozici ke všem revolucím a snahám o radikální nápravu světa. Krátce před pražskou výstavou jsme byli požádáni o spolupráci na obdobně pojaté výstavě „Biedermeier: The Invention of Simplicity“ koncipované pro Milwaukee ve Wisconsinu v USA (v Milwaukee Art Museum), kam jsme zapůjčili řadu exponátů ze sbírek UPM. Ty pak putovaly i na reprízy ve vídeňské Albertině a pařížském Louvru. Jsem rád, že náš výzkum získal takto mezinárodní rozměr a že se fenomén biedermeieru stal známějším i u nás, myslím, že poté ovlivnil i mladé designéry. Téma zůstává stále populární, jak ukazuje nyní chystaná výstava v Leopold Museum ve Vídni, která navazuje na náš projekt a v níž bude české užité umění biedermeieru rovněž hojně zastoupeno.
Mohl bych ještě asi zmínit další oceněné projekty, třeba soubornou publikaci Design v českých zemích, kterou jsme edičně připravovali několik let s Ivou Knobloch a k vydání ji dovedli v roce 2016. Kapitoly v ní psala velká řada kolegů, bylo jich více jak čtyřicet, a tak si myslím, že to bylo vpravdě kolektivní dílo a cena patří tedy všem, my jsme se v roli editorů zasloužili o celkový tvar.
V UPM jste od roku 1991, kde jste postupně stoupal výše na pomyslném kariérním žebříčku. Do UPM jste tedy nastoupil v porevolučním období. Vidíte nějaké pozitivní změny, které se za těch více jak 30 let v UPM a obecně v kultuře uskutečnily?
To by bylo na delší rozbor a vzpomínání, i když si nejsem jist, zda dokážu dobu porevoluční a současnou přesně srovnat, v 90. letech jsem nesledoval vše tak říkajíc z první ruky, byl jsem začínající kurátor a nepodílel jsem se na vedení muzea. Pozitivních změn proběhlo hodně, podstatně se změnilo téměř vše, tak jako celá společnost po pádu komunismu. Muzea se po všech stránkách výrazně profesionalizovala, zavedeny byly elektronické systémy evidence, začal se uplatňovat systém duálního řízení, tedy oddělení odborné a ekonomické správy. Po revoluci mohlo muzeum konečně svobodně realizovat velké odborné projekty, které dříve nebyly možné. Dynamicky se rozvíjela spolupráce se světovými muzei, velké přínosy měla úzká kulturní výměna, díky zahraničním cestám a stážím byly nově navázány cenné osobní kontakty. Muzeum se vedle sbírkotvorné práce začalo více podílet na výzkumu v oblasti dějin umění a designu, úžeji spolupracovat s odbornou komunitou a zapojovat se do realizace výzkumných grantových projektů, s nimiž i samo přicházelo a získávalo na ně podporu. Završením této proměny bylo, že se muzeum stalo před 14 lety výzkumnou organizací, srovnatelnou s akademickými pracovišti.
UPM má také nově zrekonstruovanou hlavní budovu a krásný moderní depozitář v Praze-Stodůlkách. Převzal jste kormidlo po Heleně Koenigsmarkové, což je poměrně těžký úkol, jelikož ona stála v čele UPM také 30 let. Jaké jsou vaše cíle v dalším směřování UPM? Z čeho máte největší radost a co považujete za opravdový úspěch?
Máte pravdu, navázat na působení Heleny Koenigsmarkové v čele UPM není lehké, protože jí se povedlo uskutečnit naprosto zásadní investiční záměry, o nichž se zmiňujete a které si vyžádaly v podstatě dvě desetiletí velké práce a energie. Další její zásluhou bylo, že se jí podařilo velmi těsně zapojit muzeum do sítí mezinárodní kooperace, hlavně na bázi Mezinárodní rady muzeí ICOM, odborných společenství jako Light and Glas nebo platformy ředitelů muzeí designu AAD. Po právu byla za tuto svou celoživotní muzejní práci vloni ministrem kultury vyznamenána cenou Artis Bohemiae Amicis a rovněž medailí ministra zahraničních věcí Za zásluhy o diplomacii. Zpřístupnění celé rekonstruované historické budovy UPM veřejnosti i nová práce se sbírkami, soustředěnými teď pod jednou střechou v moderním depozitáři, otevírá cestu k dalšímu rozvoji muzea a bohatší práci s publikem. Za velký úspěch loňského roku považuji otevření stálé expozice ART, LIFE, kde se snažíme ukázat to nejlepší z našich sbírek, ale trochu odlišným způsobem, než je běžné. Zvolili jsme tematické členění, které podněcuje k promýšlení role užitého umění a designu v našem životě a nastiňuje mnoho aktuálních témat a otázek, týkajících se třeba rituální funkce umění, mobility moderního člověka či významu redesignu a upcyklace.
S kolegy máme nyní řadu nových cílů jak v oblasti výzkumu, tak v prezentaci výsledků muzejní práce širšímu publiku. Již letos bychom chtěli posílit digitální přístupnost sbírkového fondu a zahájit provoz veřejného online katalogu sbírek (UPM ONLINE), který bude mít v první fázi asi 10 000 položek a bude se postupně rozrůstat. Digitálním „vystavením“ ulehčíme práci badatelům a zároveň můžeme povzbudit zájem veřejnosti o kulturní bohatství, uchovávané v našich sbírkách. Dále plánujeme ambiciózní výstavní program, nejen pro české návštěvníky, ale i pro zahraničí. V příštím roce UPM opět zajišťuje a realizuje oficiální českou expozici na 24. Triennale di Milano, tedy na prestižní celosvětové přehlídce designu a architektury, kde jsme naši zemi zastupovali i v minulých dvou ročnících (2019 a 2022). A věřím také, že se nám podaří opět představit české umění i ve vzdálenější cizině, hlavně v zemích východní Asie, kde jsme se do roku 2020 významně prezentovali řadou výstav, kterou však ukončila světová pandemie, a od té doby se snažíme znovu navázat na přerušené kontakty.
Co mohou aktuálně návštěvníci UPM vidět? A kde všude má UPM své expozice a výstavy?
Hlavní expozice muzea se nacházejí v jeho historické budově na Praze 1 v sousedství Filozofické fakulty UK a Rudolfina, kromě toho turisticky přitažlivou je také pobočka s expozicí českého kubismu v Domě U Černé Matky Boží na rohu ulice Celetné a Ovocného trhu. UPM provozuje i komorní Galerii Josefa Sudka na hradčanském Úvoze, v bytě, kde tento slavný fotograf bydlel. Z mimopražských poboček bych jmenoval hlavně zámek Kamenice nad Lipou, kde je k vidění sbírka hraček, renesančního kovářství či moderního nábytkového designu.
Tematicky pestrý program krátkodobých výstav přináší hlavně historická budova UPM, kde jsme na konec roku přichystali dvě důležité výstavy. V listopadu byla zahájena retrospektiva díla proslulého sklářského výtvarníka Paola Veniniho (1895–1959). Česká veřejnost bude moci poprvé obdivovat v reprezentativním průřezu tvorbu tohoto benátského umělce, který je považován za zásadní osobnost světového uměleckého skla 20. století. Výstavu pořádáme díky úzké spolupráci s italskou nadací Fondazione Giorgio Cini a její galerií Le Stanze del Vetro v Benátkách. Stěžejním projektem závěru roku pak je výstava děl světově uznávaného českého fotografa Josefa Koudelky, tentokrát představující jeho cyklus Ruiny z let 1991–2017. Tento fotografický cyklus bude v naší zemi souborně prezentován poprvé, světová veřejnost jej mohla zatím spatřit v Paříži a Římě. Tato výstava mne velmi těší, protože téma pomíjivosti a zániku civilizací je mementem nyní více než aktuálním. Koudelkova díla nám umožňují obdivovat monumentální dědictví předků a zároveň vedou k reflexi našeho časového vědomí, dobově proměnlivého vnímání času a naší dějinnosti.
Snažíte se v rámci expozic, výstav a doprovodných projektů obstát v konkurenci otevřených informací spolu s požadavky na velmi otevřenou a přístupnou společnost 21. století? (Tzn. bezbariérový přístup, orientace kromě jiného i na dětského návštěvníka, interaktivní programy, jiné aktivity v rámci chodu muzea?)
Problému inkluzivity se myslím v poslední době docela věnujeme, muzeum je po rekonstrukci plně bezbariérově přístupné a nyní se zaměřujeme na další služby poskytované osobám se zdravotním postižením, chystáme například překlad našich textů a videí do znakového jazyka. Také usilujeme o větší srozumitelnost výstavních a webových informací, podle metodiky „easy to read“. Podobně jsme se i v některých našich publikacích snažili rozlišovat různé úrovně čtení, odborně náročnější texty jsme provázeli paralelní obrazovou řadou s komentáři pro rychlejší náhled a zběžné prohlížení. Pro dětské návštěvníky pořádáme dětské dílny k výstavám s nabídkou řady výtvarných aktivit, v posledních letech jsme organizovali i příměstské letní tábory. Letos jsme vydali též dětského průvodce po historické budově UPM – brožurku S pastelkami po Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. Nyní bychom rádi v této řadě pokračovali a připravili dětského průvodce po stálých expozicích, případně i nějakou atraktivní mobilní aplikaci, pokud to rozpočet dovolí.
Co byste si obecně přál pro kulturu a umění v České republice?
Samozřejmě důležité bude zajistit dostatečné a zároveň stabilní a předvídatelné finanční zdroje, neboť se stále potýkáme s problémem dlouhodobějšího finančního plánování našich projektů a vizí. Ale předpokladem k tomu bude naše schopnost ukázat, jak kultura přispívá k rozvoji celé společnosti a jak významné má efekty sociální i ekonomické. V tomto ohledu musíme být v argumentaci ofenzivnější, někdy chybí větší průraznost a sebevědomí, přitom statistická data hovoří jasně, třeba o významném podílu kulturních a kreativních odvětví na tvorbě HDP.
Věnujete se také designu, v roce 2016 jste byl editorem publikace „Design v českých zemích 1900–2000“, jak hodnotíte současný design v ČR?
Řada výrobců si dnes velmi dobře uvědomuje, jak důležitá pro budování značky i pro zvýšení konkurenceschopnosti je spolupráce s kreativci, designéry, fotografy a dalšími uměleckými profesemi. V mnoha oblastech je český design na špičce a trendy, a to nejen v oblasti skla, kde stále patříme mezi světové sklářské mocnosti. Na úspěších českých tvůrců se podepisuje systém kvalitního uměleckého školství i vztah k tradici a ovládnutí řemesla, to je podle mne pro český design příznačné. V posledních letech vzrostl zájem státu či soukromých sponzorů o větší součinnost průmyslu a designérů a také o propagaci naší designérské tvorby na zahraničních fórech.
Vítězem Czech Grand Design za rok 2023 se stal Jan Plecháč, který je nyní uměleckým ředitelem sklárny Moser, jak obecně hodnotíte jeho práci?
Pro mne je Jan Plecháč jednou z nejvýraznějších designérských osobností dneška, která do slavné moserovské produkce vnesla objevné nové postupy a tvůrčí možnosti. Donutil ostatní hledat a jít dál, překročit zásobárnu tradičních forem a dekorů. Přitom jeho hledání se vždy snoubilo s velmi pokorným vztahem k tradici, jak ukázala už jeho raná nábytková tvorba. Již tehdy mne zaujala Plecháčova práce s minulostí, reinterpretace a vsazování historických věcí do nových kontextů, ať už se jednalo o luisézní, klasicistní či jiné formy. Nyní je mi velmi blízká jeho meditativní poloha, autorovy ponory do hlubin duše, lidské či té lesní. Je tam harmonie, která vyvolává pocit zastavení a touhu dotknout se povrchů a jejich jemných struktur. A jeho poslední práce jsou vlastně variací na propojení s tímto fascinujícím mikrokosmem, skrytým řádem světa, spočívajícím často v detailech a odkrývaným umělci a filozofy od antiky a renesance podnes.
Kromě Jana Plecháče vidíte v současném českém designu nějakou jinou výraznou osobnost, případně osobnosti?
Určitě, v každém oboru designérské práce bych mohl vyzdvihnout talentované tvůrce přinášející něco nového, jako třeba v oblasti hraček Terezu Talichovou, v grafickém designu spolupracovníka našeho muzea Štěpána Malovce, v produktovém designu nestárnoucí duo studia Olgoj Chorchoj – Jana Němečka a Michala Froňka, v oděvní tvorbě Terezu Rosalii Kladošovou, a mohl bych pokračovat dlouho. Nejvíce zastoupeni by v tomto přehledu byli asi současní designéři skla a keramiky, z těch mladších Kateřina Handlová, František Jungvirt, Eva Pelechová a mnozí další.
A na závěr něco o vás… Jak rád trávíte volný čas, co vás kromě práce naplňuje?
Pokud bych nemusel řešit nejrozmanitější provozní problémy muzea, pak by mne hodně bavilo vracet se ve „volných“ chvílích k hlubšímu promýšlení řady témat, které jsem zde zmiňoval a které mne bytostně zajímají. Třeba čím se liší naše vnímání času od prožitků minulých generací, co vypovídá design o povaze moderního člověka, jaký význam má dnes tradice nebo jak umění rodí nové rituály, nové kulturní identity či kolektivní fantazie. Kromě toho mne stejně tak naplňuje cestování a příroda, fascinace mořem i procházky šumavskými hvozdy, a samozřejmě blízký okruh rodiny, dětí a mé ženy, která ta léta ve svazku se mnou i s muzeem statečně vydržela.
Za rozhovor děkuje Ema Ducháčková.
