Různě dlouhé expoziční doby vytvářejí pozoruhodnou pestrost výsledků. Zatímco digitální fotoaparát přetrhává spojitost mezi přístrojem a exponovanou skutečností, obraz z oficíny camera obscura postupně sedimentuje a vytváří stratigrafii, která odhaluje procesualitu tohoto způsobu fotografování.
Pavel Talich prodlužuje novátorsky tradici obrazů pořízených neoptickým přístrojem zvaným camera obscura. Jádrem jeho díla je téma míry zprostředkování obrazu skutečnosti. Jaká je vzdálenost mezi fotografií pořízenou komorou, která je temná a skutečností, která stála autorovi modelem? A jaký je rozdíl mezi optickým prostředkováním a obrazem, který je výsledkem interakce mezi „modelem“ a výsledným obrazem? Fotografie Pavla Talicha jsou ianusovským rozštěpením mezi zobrazováním jako procesem a zobrazeným obrazem, který má ke skutečnosti daleko a zároveň blízko. Zároveň jde o demaskování naivního předsudku, že mezi zobrazovanou skutečnosti a výsledným obrazem existuje korespondence. Ale abych zpochybnil předchozí tvrzení, s tou korespondencí je to trochu jinak. Mohu-li si vypůjčit citát ze své knihy o fotografií s názvem Vědět viděním, bude to snad plastičtější: „Mezi fotografií a skutečností zeje nepřekonatelný hiát a zároveň pozoruhodná korespondence. A v této rozporuplnosti tkví půvab i základní rys fotografie.“ Camera obscura je radikálním protipólem digitální kvaziveristické fotografie, která zdánlivě pouze imituje skutečnost v takové věrohodnosti, až usvědčuje sama sebe ze „lži“ či „kýče.“ V záplavě digitálních i analogových fotografií jsou snímky pořízené štěrbinovou komorou nepatrným, ale o to cennějším, ostrůvkem umění, jak zviditelnit čas.
Autor článku: Michal Janata





