Je jím rozpor mezi pojmem a imaginací, mezi popisem a celostním prožitkem a konečně mezi faktickou zkušeností a fenoménem (zjevením) obrazu. Obraz, jak ho vnímá a pociťuje autorka, se vymyká umrtvující popisnosti. Volí cestu „dramatizace“ zážitku, který se neustále, jako ve snu, vrací. Tento postup umožňuje prolínání pojmů, idejí, jevů a imaginace na jediné obrazové ploše. Některé lidské zkušenosti lze filosoficky zpřítomnit a tím zobecnit pouze formou dramatizace, jak tvrdil již filosof francouzského existencialismu Gabriel Marcel (sám autor divadelních her) a jak to věděli už dávno předtím němečtí romantici v čele s Novalisem.
Podstatou malby Julie Koudely Hansen-Löve je tedy cesta či putování za rozkrýváním jevů skrze jejich evokaci. Podobně je tomu u tradičního formátu pohádky, kde dějová linie spěje k procesu proměny, zmoudření. Jde tu zpravidla o to, nenechat se ošálit vnějškem, nenalítnou povrchnosti, nenechat se svést prostřednictvím mimikrů a kouzelného vábení do temnoty, z níž už není návratu (peklo). Jde o iniciační akt, jak přemýšlet o jevech, které mají sdělit něco podstatného, co jimi prosvítá, co je jejich prostřednictvím zároveň obnažováno i skrýváno (Martin Heidegger). Podstatné je „naladění“ (opět heideggerovský pojem). Spouštěčem jsou stavy a situace, které toto naladění stimulují a probouzejí tak v subjektu výjimečnou sensibilitu. Ta potom otevírá cestu k „pravdivým“ esencím skrytým v jevech či „za“ nimi. Je to cesta „skrze“ a „za“ fenomény, ke skrytým idejím, prostřednictvím kumulace archetypů, „nevědomých prvků“, jež jsou malbou lokalizovány, vyjevovány a znovuprožívány. Vystupují jako „zázračná“ místa z dětství, jako předměty, jako vnitřní nadčasové krajiny, jako vnitřní model, který se malbou zvnějšňuje. Dostává, jako ve snu, povědomé rysy. Něčím známé, něčím neznámé a tím právě iritující, zneklidňující a znejisťující.
Julia Koudela Hansen-Löve (nar. 1975 ve Vídni) studovala v l. 1993–1995 Bohemistiku a divadelní vědu na Universität Wien. Od r. 1993 poprvé pobývala delší dobu v Praze. V l. 1994–1995 se účastnila programu Česká studia na Univerzitě Karlově v Praze. V l. 1995–2001 absolvovala pražskou Akademii výtvarných umění (ateliér Malba I, Škola prof. Jiřího Sopka). V l. 2000–2001 pokračovala ve studiu na Hochschule für Bildende Künste v Drážďanech (ateliér Malby a grafiky, prof. Hans Peter Adamski). V l. 2002–2010 žila v Berlíně. V r. 2011 se vrátila do Prahy, kde v současnosti žije a pracuje na pražských Malvazinkách. Významná je její spolupráce s redakcí časopisu Revolver revue. Mezi výstavy a projekty, které autorku zařadily do kontextu českého a středoevropského současného umění lze jmenovat například Diskrétní transformaci (Topičův salon, Praha, 2013), Jehlu v kupce sena (Topičův salon, Praha, 2015), Existuju… (Autoportrét v současném českém výtvarném umění) (Galerie 35m2, Praha, 2015), Vorgestern und Übermorgen (Alter Pfarrhof, St. Andrä, 2018), Na konci plotu (Trigon, Praha, 2019), Nostalgie jako avantgarda (Pragovka Gallery, Praha, 2020), Blind Spot (Galerie Vyšehrad, Praha, 2022), Otevřený horizont (GFD, Příbram, 2024) nebo projekt Barva času: Jiří Sopko a jeho žáci (Galerie Portheimka, Praha, 2025). V roce 2026 vyjde bilanční publikace mapující dosavadní autorčinu výtvarnou tvorbu.
Klášterní zahradu oživila svými sochami Pavlína Kvita, česká sochařka z Valašského Meziříčí, která v hmotě hledá mytologicko-psychologické archetypy - strážce, bojovníka nebo animy - či vytváří masky rituálního charakteru jako štíty vymezující hranice. Pro klášterní zahradu v Broumově vytvořila tři nového sochy včetně padlého anděla.
