Kaple dechu představuje novodobý sakrální prostor, ve kterém Musil pracuje s kontrastem autentického průmyslového prostředí a atmosférou posvátného mítsta. „Pamatuju si, jak jsem po svojí první výstavě před deseti lety v Alšovce začal intenzivně přemýšlet nad tím, kam patří má tvorba, v jakém kontextu a prostředí by měla přicházet do kontaktu s pozorovatelem. Vlastně jsem přemýšlet o tom, kde je její přirozené a původní místo. Dovedlo mě to k jeskyním kresbám a malbám a následujících několik let jsem pracoval na cyklu obrazů s tématikou zvířat. Podle mě není rozdílu mezi malováním na plátna dnes a malováním v jeskyních tehdy. Industriální syrová Hala 11 v Holešovické tržnici mi umožňuje pracovat na snaze o vytvoření prostředí, které momentálně považuji za vhodné,“ vysvětluje Musil.
Kaple dechu tvoří dlouhý oltářní stůl, na kterém je uloženo přesně 1 000 keramických sošek různých velikostí, navazující na projekt Homo Humerus1 (2013), závěsné objekty a 14 velkoformátových obrazů z cyklu Dechové, na kterých Musil začal pracovat v roce 2014. Obrazy zpracovávají témata vertikality a horizontality, které prostupují lidským torzem a značí vnitřní život člověka. Horizontála jako pozemské vyjádření bytí a vertikála jako potřeba duchovního principu.
Vystaveno je také 33 kreseb2, které jsou výsledkem posledních přibližně pěti let Musilovy tvorby, během nichž vzniklo kreseb cca 3500. Vystavené kresby patří k nejmladším z nich. Věnují se dialogu mezi geometrií a organikou a snahou o dosažení určité jednoty. „Jen pero a tuš. Jen černá na bílém podkladu. Jen geometrie a organika. Linie a bod. Odmítám koncept hiearchizování mezi kresbou a malbou resp. mezi papírem a plátnem. Stavím je na roveň. Jedno pro mě není víc než druhé. Každé médium má svůj cíl,“ přibližuje Musil.
Instalaci doplňují Musilovy vlastnoručně vyryté linie ve zdi, skrze které se autor snaží o znovuobjevení autonomního a nedirektivního jazyka. “Pracoval jsem na nich s normálním kladivem. Největší výzva byla udržet ve vyjádření lehkost a nahodilost, přestože práce byla silová, pomalá a docela úmorná,“ doplňuje. Komplexitu Kaple dechu dotváří jedinečná zvuková složka a pomalované okenní skla v průčelí haly. „Skleněné průčelí haly prostě svádělo k vizuálními pojetí. Ani ne tak kvůli vizualitě samotné, ale kvůli možnosti vnést do instalace atmosféru závislou na intenzitě denního světla. Z části alchymie, z části experiment. Kdyby se jednalo o klasickou vitráž, práce by byla odlišná, ale tím, že je instalace dočasná, přístup musel být jiný.“ Musil nejprve několik měsíců pracoval na technickém návrhů a následně několik měsíců zpracovával samotné motivy. „Rozhodl jsem se pro utváření jednotlivých návrhů pro každý samostatný panel. Postupně jsem v procesu utlumoval intenzitu až je dosaženo pocitu jakési mlhoviny. Šlo mi především o atmosféru, která doprovodí instalaci, ale nebude ji rušit,“ doplňuje.
V Kapli dechu dochází k jedinečné syntéze uměleckého vyjádření a všestranné tvorby Lukáše Musila, a vzniká tak určitý Gesamtkunstwerk, v němž se jednotlivé prvky instalace propojují v jeden celek. „Vyjadřuje úsilí o hledání podstaty, schématu a sjednocujícího systému. Vzájemně jsou části instalace komplementární, vedou dialog, rozvádí nebo aktualizují tvůrčí postupy i vizuální podněty, myšlenky a emoce. Musil zde jmenovitě akcentoval nejenom linii, její hloubku a intenzitu, ale také odhmotněnou figuru, znakovou formu a elementární tvar, vztah a soulad rytmu a řádu, světla a tmy, organičnosti a geometrie,“ popisuje kurátorka Barbora Půtová, Ph.D.
Lukáš Musil (*1984) je český umělec, který ve své tvorbě zahrnuje experimentální, bezprostřední přístup a řemeslnou zručnost. Jeho zkušenost s tetováním (2008 až 2014), kresbou do kůže, vysvětluje neotřelost v aplikaci materiálu i barev a vynalézání nových technik a postupů. Kůže se stává analogií plátna. Tetovat do kůže znamená zaznamenávat na plátno. Tatérská zkušenost vnesla do Musilovy tvorby volnost v námětu a kompoziční výstavbě, způsobu zpracování, volbě materiálu (koženka, pauzovací papír, plátno), pigmentu a náčiní (sprej, tužka, štětec). Odklání se od ryze reprezentativního umění, zkoumá možnosti abstrahování, současně však nevstupuje za hranici abstrakce. Základním vyjadřovacím prostředkem je pro Musila linie, čára nebo linka. Pracuje převážně v cyklech, jimž předcházejí kresby, skici a poznámky.
