Malíř Igor Grimmich (nar. 1979), absolvent ateliéru malby Michaela Rittsteina na pražské AVU, fascinuje ve své tvorbě příběhy odehrávajícími se v nereálných magických kulisách. Zdánlivě nelogické situace v prostředí snových krajin, utopické vize s téměř existenciálním přesahem či scény viděné z ptačí perspektivy. Krajinné nebo figurativní náměty se mění v mystifikaci. Vzbuzují nejistotu. Vědecké či historické poznatky jsou zdrojem pro další otázky, chybí však exaktní odpovědi. A vše může být ve skutečnosti jinak. Ani klíč k výstavě nemusí byt tak snadné objevit.
Opočlověk odkazuje k tématu evoluce, která autora přitahuje v podobě mnoha souvisejících teorií a výzkumů, ale i inspirace ze světa literatury a filmu. Kdy se opice začne podobat člověku? A kdy se začíná již člověkem stávat? Nebo se můžeme my ještě podobat opici? Člověk se může změnit v životě k nepoznání. Malíř hledá původ člověka s nadsázkou a místy až komickým zjednodušením. Láká jej absurdní představa o změně směru od dokonalejšího k méně vyspělému. Jako by se dnešní člověk v procesu „devoluce“ mohl opět stát novým „opočlověkem“. Připomíná to hledání krásy ve tváři primitivní Evy, napůl samice a napůl ženy. Volání divočiny je temným a často sebedestruktivním puzením.
Zbývá tedy už jen věčná otázka, kam směřuje dnešní lidstvo. Můžeme se ptát, odkud jdeme a kam, aniž by přitom bylo nutné odpovídat. Igor Grimmich nachází paralely primitivního lidstva a současné společnosti všude kolem sebe. Rozsvícené činžáky prozrazují jejich hostiny a každodenní malé boje. Jinde vyhlížejí otevřenými okny budov ven či zasedají u dlouhých stolů, zatímco dole se rojí davy sledující, co se přihodilo. Neúnavně se hemží kolem kamionů, kamsi neustále postupují či se účastní pouličních nepokojů a skutečných bitev. Vidíme je odevzdaně se lopotit či jen na něco čekat na jinak prázdných prostranstvích a ve starých autech obklopených podivnými kulisami. Fyziognomie, okolnosti a podmínky se postupně mění, ale základní motivace zůstávají stejné. Malbám vládne jakési bizarní nadpozemské bezčasí. Křiklavé až nereálné odstíny evokují pravěké pralesy stejně jako nehostinnou krajinu budoucnosti. Minulé i budoucí se střetává v napětí, kterému nemusíme vždy porozumět.
Pro autora je však neměnná také touha po nalezení určitého řádu. I malíř hledá neúnavně onen kód. Dřívější i současnou tvorbou se tak vine určitá existenciální linka. V případě některých děl nepřehlédnutelná, jinde náměty vzbuzují otazníky svým groteskním přístupem a ironií. Autora lákají mnohoznačné i banální výjevy přinášející pochybnosti a rozporuplné pocity. Příběhy pro něj nejsou lineární a ve snaze najít logiku situací, rozehrává alternativní dramata, která začínáme sledovat, aniž bychom znali začátek a konec. Náhodné jevy plné nesouvisejících elementů však mohou být předzvěstí náhlé osudové kolize. Jde o vzkaz autora v době neustálého hledání identity.
