Kniha vychází v nakladatelství Kodudek v limitovaném nákladu 300 kusů jako další svazek z edice Studeňany z papíru. Tuto Edici založilo nakladatelství spolu s Památníkem národního písemnictví (dnes Muzeum literatury) se snahou zpřístupnit dílo Josefa Váchala (1884 – 1969) v co možná nejúplnější podobě. V této Edici již vyšel titul Tisíc Gagarinů a jedna řepařka!.
Ale zpět k Čertové babičce. Celý název samotného románu, který zní Tajnosti sanatoria aneb služebnice vášní, či-li Čertova babička a legionář dobrodruh. Sociálně erotický román od Bambasa III. vulgo Jos. Váchala, možná již svoji délkou bude aspirovat na nejdelší název knihy, ale v prvenství si Váchal nikdy nezadal a ani to neměl zapotřebí. Váchal v něm do nejkrutějších detailů vykreslil nejen obraz své doby, ale nastavil i zrcadlo současnosti.
Čeká Vás mimořádné počteníčko na 1064 stránkách, u kterého se budete možná chvílemi červenat.
Čertova babička (zkráceně) nepostrádá žádnou z podstatných ingrediencí „krvasu“: senzační odhalení, fantastické vynálezy, primitivní antisemitismus, náhlé zvraty, zpustlé krásky, láskyplná objetí, agenty, prostitutky, zločiny, intriky, tajemství, zednáře, pomluvy, chudinu, zrady, šlechtice, lásku, nemoci, spiknutí, romantiku, měšťáky, piráty, podvody, politiku, kněží, vzdálené země, šílenství, drahocenné šperky. A stejně tak v ní není nouze o nejrůznější hříčky, narážky, archaismy, fonetické přepisy, germanismy, novotvary či vulgarity.
„Krvas“ ze své podstaty hojně pracuje s nadsázkou a ironií, takže sebeostřejší, sebeotřesnější obraz, sebekřiklavější prohřešek vůči gramatice je předem chápán jako přirozená součást hry autora se čtenářem.
Proč Studeňany?
Pro mnohé působilo útočiště Josefa Váchala (1884–1969) a Anny Mackové ve Studeňanech u Jičína jako idylické venkovské ústraní. Od roku 1940 zde malíř a dřevorytec nacházel klid a soukromí v zahradě, která dodávala ovoce a zeleninu, mohl se zde starat se o své milované psy a zejména tolik potřebný prostor pro práci. Sám Váchal však toto období vnímal jako existenciální vyhnanství a začátek své „zkázy“. Proč se tedy geniální umělec, který si v životě prošel fázemi mystika, kacíře i vizionáře, uchýlil k psaní eroticky nabitého „krváku“ Čertova babička?
Od hořkosti k literární vzpouře
Kořeny Váchalovy roztrpčenosti sahají hlouběji než k začátku okupace. Již neúspěch jeho výstavy v roce 1934 a nezájem o jeho stěžejní Receptář barevného dřevorytu v něm prohloubily pocit, že česká kulturní elita je „národem kupčíků“, kteří uznávají pouze korupci a kamarádské kličky. Váchal se cítil zostuzen. Ve Studeňanech, kde si ze všech místností v domě za svou vybral bývalou komoru na ukládání zásob s malým zamřížovaným oknem ve výši dvou metrů, se jeho vnitřní vztek začal transformovat do psaní.
Román Tajnosti sanatoria aneb služebnice vášní, či-li Čertova babička a legionář dobrodruh pojal jako „krvas“. Tento lidový žánr, populární v 19. století, mu umožnil absolutní svobodu. V „krvasu“ je totiž možné vše: vraždy, intriky, šílenství, zednářské konspirace i nezkrotná erotika. Váchal zde vypouštěl démony své frustrace, vyřizoval si účty s nepřáteli a vracel se do svých vzpomínek na předválečnou Prahu.
Psaní jako obživa i terapie
Pro Váchala bylo psaní během války i způsobem, jak si přivydělat. Své rukopisy nabízel mecenášům a sběratelům výměnou za tabák, alkohol či finanční dary. Práce na Čertově babičce byla horečná, ale nesoustavná. Váchal se k ní vracel v letech 1942–1943, následně po válce v roce 1948 a naposledy v roce 1956.
Ačkoliv text neustále rozšiřoval, doplňoval poznámky a úvody, román zůstal monumentálním torzem. Váchalova tvrzení o „ztracených stránkách“ jsou pravděpodobně jen další součástí jeho literární hry; ve skutečnosti román nikdy neukončil, protože podstata brakového čtení spočívá v jeho nekonečnosti.
„Čert aby se ve vás vyznal!“
Nejlepší ilustrací nepochopení, kterému Váchal čelil, je korespondence s malířem Josefem Hodkem z roku 1956. Váchal mu rukopis poslal v naději, že mu Hodek za „veledílo“ pošle obvyklou apanáž. Hodkova odpověď však byla zdrcující: „Jsem už holt moc starý a je ze mě takovej paďourskej šosák... Čert aby se ve Vás vyznal!“
Hodek, který Váchala znal jako náboženského kacíře či mystika, byl konfrontován se sedmdesátiletým erotomanem. I když Hodek uznal sílu váchalovského rukopisu, raději jej vrátil, aniž by jej půjčil své rodině. Váchalova reakce na toto odmítnutí byla typicky váchalovská – s vnitřní hořkostí, ale navenek s nadhledem a humorem, přijal fakt, že jeho „škvár“ je pro tehdejší společnost, lpící na mravní čistotě, prostě nestravitelný.
Odkaz Čertovy babičky
Čertova babička dnes není jen bizarní kuriozitou. Je to svědectví o jednom z nejoriginálnějších českých umělců 20. století, který se rozhodl bojovat proti stádnímu myšlení vlastní, byť „zvrhlou“ cestou. Ačkoliv se Váchalovi za jeho života nepodařilo prodat tento román tak, jak si představoval, kniha dnes představuje fascinující vhled do mysli člověka, který se odmítl podřídit nárokům své doby. Jak podotýká Pavel Hájek (editor knihy), Čertova babička sice zůstala torzem, ale stala se trvalým literárním pomníkem nenaplněných ambic a nezměrné tvůrčí energie Josefa Váchala.
