Literární vědci Michael Wögerbauer (v rozhovoru tematického čísla) a Stefan Segi (v sebezpytném článku) se zamýšlejí nad cenzurou, politickou korektností i nejnovějšími trendy cancel culture v literatuře; filozof Tomáš Koblížek pak moderní myšlení o cenzuře rámuje analýzou různých přístupů k cenzuře a svobodě slova. Historička Daniela Tinková v eseji Povoluje se trefně a barvitě popisuje nečekaně nafouknutou cenzuru latinského spisu Bohuslava Balbína v době selských válek a ukazuje, že v cenzurní dynamice je vždy mnohem více nejednoznačných hráčů, než je patrné na první pohled. Amerikanistka Denisa Krásná se pak zamýšlí, nakolik jsou za dnešní autocenzuru na amerických univerzitách vinni studenti a nakolik je spíš způsobena zásahy shora, ze strany konzervativní pravice.
Z volného čísla vyniká například „resilientní“ esej iberoamerikanistky Moniky Brenišínové, jež vysvětluje, jak se dalo pracovat s vodou ve vysoko položených městech Jižní Ameriky, a rozhovor s rakouskou archeoložkou Barbarou Horejs, jež dokládá, že vývoj jednotlivých společenství se stále proměňuje a žádná říše netrvá věčně. V rubrice vizuál Giovanni Gasbarri názorně ukazuje, jak umělá inteligence pracuje s minulostí, čímž často opakuje a zesiluje zažité stereotypy, často původně pocházející z orientalismu a rasismu 19. století. Rusistka Jitka Komendová nachází v sovětské literatuře, vesměs přesycené civilizačním optimismem, příklady ekokritiky, a to zejména v souvislosti s havárií černobylské atomové elektrárny, a klasický filolog a divadelník Petr Šourek ve své glose vtipně popisuje metainscenaci, v níž internetovým trollům – v paralele k Sokratovým žalobcům z čtvrtého století před naším letopočtem – vymyslel v dramaturgii Sokratovy obhajoby aktivní roli.
Číslo je opět doplněno komiksy Michele Folettiho a Jindřicha Janíčka a vychází v grafické a vizuální úpravě Barbory Satranské, která tentokrát pracuje s různými formami zakrývání objektů nebo textu, cenzurujícími čtenářův pohled.
