Tři písně Antonína Koniáše
Autor: Váchal Josef•Česky•2008•Paseka
Faksimile tří Váchalových knih, které autor vytvořil technikou perokresby a akvarelu v jednom exempláři. Knihy jsou Váchalovou parafrází písní jezuity P. Antonína Koniáše.
Dárek k tomuto zboží ZDARMA: originální autorská záložka do knihy
informace ke knize
Detail knihy - Tři písně Antonína Koniáše, Váchal Josef
Recenze Host, Tomáš VučkaHost – 5. 12. 2008 – Tomáš Vučka
Smích Josefa Váchala
Josef Váchal: Tři písně Antonína Koniáše. Praha, Paseka 2008.
Váchalovo okouzlení expresivitou barokního kazatelství, estetikou děsu i apokalyptikou se
výrazně odráží v jeho Třech písních Antonína Koniáše, parafrázujících jezuitovu Cytaru Nového
zákona (1727). Publikace, vydaná jako faksimile originálu z roku 1919 a sestavená ze tří
drobných knih (Píseň o smrti a soudném dni, Píseň o mukách pekelných a Píseň o slávě nebeské),
zapadá do dlouhé řady váchalovských zpracování barokních literárních žánrů a svého autora
znovu ukazuje jako tvůrce spojujícího ve svém literárním a výtvarném výrazu přetíženou a
dynamickou dikci barokního slohu se zkratkovou bizarností moderní kresby.
Drobný veršovaný text, který čtenáře provádí podobami smrti, pekelnými běsy i
spočinutím na Výsostech, významově doplňují výrazně kolorované akvarely a perokresby,
zachycující v několika krátkých tazích obrysy postav, umrlců, pekelníků i andělů na nebeské
báni. Je pro Váchala příznačné, že kresby se s textem propojují do jediného estetického celku,
drobné výtvarné motivy často vystupují z prostoru kreseb a pronikají do textu mezi jednotlivé
verše i slova, jejichž písmena jsou rovněž graficky ozvláštněna. Dodejme, že i v tomto přetékání
obrazů ze svých ploch se projevuje Váchalův cit pro barokní narušování míry a rámců, které je
pro malířství baroka příznačné. Expresivita autorova postbarokního jazyka i obrazů („Kříže!
Skřipce, Šibenice / klády, kola srubují! / Palečnice a vidlice, / řetězy pouta kují.“), které text
evokuje, kontrastuje s mnohdy téměř naivní prostotou akvarelů a perokreseb, odlišujících se od
pochmurnosti jeho známých rytin. Zatímco dřevoryty Váchalovy Šumavy umírající a romantické
sugerují především atmosféru tíže, rozkladnosti šumavských slatí či démoničnost neprostupných
lesů, zatímco jeho akvarel Příchod antikrista (před 1910) evokuje barevnou škálou bizarnost
orientálních božstev a perokresba Zoufalství (1907) stylizovanou postavou sebevraha připomíná
paralýzu dekadence, z kreseb ve Třech písních zní navzdory barokizující dikci textu především
smích.
Váchal se noří do baroka, křísí jeho děsy, dává formu démonům a pekelníkům, ale
současně s přesvědčením o estetické i spirituální nevyčerpatelnosti barokního vnímání světa se
právě baroku dokáže smát, a tím jeho ztěžklé tvary osvobodit. Bizarní kresby odlehčují své
vlastní náměty podobně jako texty ztrácejí svou vážnost, a meditaci nad smrtí, pekelným
trýzněním i spočinutím v roztomile boubelatém nebi převádějí do hravého listování katolickou
věroukou. Umrlci, otevřené rakve nebo ploužící se mátohy vystupují z kreseb v karikujícím
podání, jež na rozdíl od melancholie jiných Váchalových prací obnažují smrt jako cosi směšného,
neboť lidského. Z rakví neohrabaně lezoucí housenky a žížaly, čerti přitrouble se usmívající nad
kotlíkem s lidskými těly nebo karikatura Koniáše kázajícího v řetězech, to vše posouvá
démoničnost barokní spirituality do roviny, v níž se člověk směje, neboť již ví, již prohlédl
tragikomičnost lidské existence. Baroku tento rozměr nechyběl a Váchal jej nejenom přesně
vycítil, ale také geniálně zpracoval do svého uměleckého výrazu.
Se smíchem skrytým do Váchalových perokreseb a akvarelů koresponduje rovněž textová
stránka díla. Verše svou jednoduchou formou připomínají nejen rýmy bridelovského charakteru
(„Měj se tedy dobře světe / žehnám se opět s tebou. / Předivně se v tobě plete, / nebeřeme nic s
sebou. / Všickni mřeme, k hrobu jdeme, / chudí též i bohatí…“), ale také kramářské písně a
báchorky. Zdánlivý primitivismus veršů a neumělost rýmů vytvářejí zvláštní kouzlo nenucené
prostoty inspirující se v textech lidového baroka, k jejichž estetice a slohu měl Váchal obzvláště