Jan Svoboda: Nejsem fotograf

Mladší generace ctila Svobodu jako svrchovanou autoritu. Rezonovala s jeho lidsky složitou, eruptivní a přitom plachou povahou hledače skutečných hodnot, v níž našla útočiště poslední rezidua romantického dějepisu umění. Strategicky významnější je ale fakt, že Svobodu respektovali klíčoví teoretikové umění a kurátoři fotografie. Bylo to mimo jiné i proto, že jeho způsob práce představoval důkaz existence tak zvaných fotografických specifik, jimiž zaštiťovali fotografii, v té době mladou, etablující se uměleckou disciplínu. Jan Svoboda byl stejně jako jeho velký vzor Josef Sudek moderním, liberálním duchem. Představa, fotografie v intencích pravidel a představ stávající fotografické obce, byla z jeho pohledu lichá. Občas, aby demonstroval nechuť k panující konvenci, říkal: "ale já nejsem fotograf…" což ovšem neznamenalo, že by se distancoval od fotografické tradice jako takové. Jeho věčně filozofující naturel, výtvarné školení a básnické ambice prostě jen hledaly inspiraci i mimo obor. Tím byl zajímavý pro ty, kteří chápali fotografii jako otevřený systém, ale například pro amatérské prostředí s jeho konzervativními představami byl nesrozumitelný.