Jakub Špaňhel / obrazy 1648 – 2016

Když měl Jakub Špaňhel v říjnu loňského roku výstavu v Londýně, šli jsme se před její vernisáží společně podívat do Národní galerie. Jakub si chtěl totiž prohlédnout slavná plátna z Turnerova pozdního období. Na vstupním schodišti se však zastavil a namísto toho mě vyzval, ať mu raději ukážu své oblíbené obrazy, a tak jsme zamířili směrem do křídla Sainsburyových, ve kterém se nachází jedna z nejlepších renesančních sbírek na světě.

Jakub samozřejmě obdivoval Leonardovu kresbu Panny Marie sedící na klíně svaté Anny a držící v náruči malého Ježíše, který žehná Janu Křtiteli, ale když jsem mu nadšeně ukazoval Kristův křest od Piera della Francescy, dobře jsem si všimnul, že v jeho očích to na rozdíl od těch mých nijak nejiskřilo. Stejně tak ho nechaly poměrně chladným i Alesso Baldovinetti nebo Giovanni Bellini a jen u van Eyckova svatebního Portrétu Arnolfiniových jsme strávili poměrně dlouhý čas. Dodnes si však nejsem jistý, jestli byl Jakub zaujatý víc Eyckovým pojetím světla v interiéru, nebo lustrem visícím nad manželským párem. Jak totiž dobře vědí všichni, kdo ho znají, Jakub lustry nejen rád maluje, ale také sbírá.

Situace se začala lepšit teprve v místnosti s Tizianovými velkými plátny, ale to už jsme začínali zrychlovat, abychom si stihli prohlédnout ještě zdejší úctyhodnou sbírku Rembrandtova díla. Tam už to v Jakubových očích doslova zářilo a když jsme se konečně dostali k Turnerovu obrazu Déšť, pára a rychlost s výjevem vlaku řítícího se mysteriózně prozářenou krajinou přes železniční most, měl jsem dojem, že by do něj Jakub nejraději naskočil a ujížděl do dálky veden odvážnými a na svou dobu zcela revolučními tahy štětce obdivovaného malíře.

V tom okamžiku jsem pochopil, jak hluboký cit váže Jakuba Špaňhela k malířské tradici, ať se jedná o Rembrandta a Turnera nebo Matisse, Hollara či Reyneka. Přesto mu však tento cit nebrání ve velkolepých a radikálních malířských gestech a tradicí se nikdy nenechá esteticky svazovat, ale naopak ji využívá se svrchovanou uměleckou svobodou. Jeho styl je nezaměnitelný a sebevědomý, takže současně dráždí a přitahuje diváky a kritiky doma i v zahraničí. Právě proto také patří mezi nejvýraznější postavy současné české výtvarné scény.
Není náhoda, že Špaňhelova plátna visí v prestižních českých i zahraničních sbírkách. Originálním způsobem totiž rozvíjejí soudobou středoevropskou malbu.

Střední Evropa je typická tím, že se v ní stírá rozdíl mezi periférií a centrem. V bývalém východním Německu se tak rodí světový věhlas Nové lipské školy. Před Neo Rauchem a dalšími představiteli této výtvarné generace ale v Sasku vyrůstal Georg Baselitz, kterého v polovině 50. let v tehdejší komunistické NDR odmítli přijmout ke studiu na drážďanské akademii. A v Horní Lužici prožíval v době nacistického režimu a války své mládí Gerhard Richter.

Podobně i karvinský rodák Jakub Špaňhel odešel nejprve v 90. letech minulého století studovat malbu do Prahy, aby poté strávil delší čas v Berlíně a ze svého „periferního pohledu“ českého umělce osvětlil kosmopolitnímu publiku německé metropole, jaký smysl a formu může mít expresivní malba v dnešní postmoderně digitalizované realitě. Periferní zkušenost je totiž vždy nová a jasnější, a proto proniká ostřeji a razantněji do zdánlivě samozřejmého provozu a zkušeností velkoměst.

Jakub Špaňhel ovšem není výtvarník, který by si liboval v periferních pohledech, z nichž by chtěl vytěžit sílu výtvarné tradice do posledního tahu štětce. Naopak s ní zachází často brutálně a vždy ji převádí do zvláštní metaestetiky, která zobrazuje věci, zvířata i portréty osob na hraně mezi konkrétním zobrazením a abstrakcí a jako zvláštní světelné a barevné stopy kdesi na pomezí kulturního archetypu a akční malby.

Jestliže člověk, slovy německého filosofa Ernsta Cassirera, je „podivná směs bytí a nebytí“, Špaňhelovy obrazy jsou vizuálním důkazem takto paradoxně smíchané lidské existence.