Manuál ke krásné architektuře

Recenze - obrázek Osvobozující Tančící dům aneb Není architektury bez kontextu, historie a génia loci, píše historik Horáček

V knize historika a teoretika architektury Martina Horáčka Za krásnější svět - tradicionalismus v architektuře 20. a 21. století se dostává laikům i odborníkům klíč k vědeckému hodnocení krásy. Publikace se 760 barevnými vyobrazeními vypráví příběh dějin architektury od 19. století do současnosti nikoli z hlediska novátorského, jak je zvykem při hodnocení moderních staveb, ale s prvořadým záměrem nalézt a popsat architekturu, která tvoří zdravé, příjemné a krásné prostředí. Architekturu, která se přizpůsobuje době, místu a životnímu stylu svých obyvatel.

Strukturální řád

Proč člověka některé formy těší a vnímá je jako krásné, a jiné působí chaoticky a necitlivě? Odpověď lze nalézt v tzv. teorii strukturálního řádu vycházející ze sjednoceného vědění, které od začátku 90. let 20. století nechápe dějepis umění jako oddělenou disciplínu, ale jako obor používající jazyk kompatibilní s ostatními obory, tvrdí Horáček (36). Z fyzikálního a biologického pohledu existuje strukturální řád na všech úrovních a díky tomu člověk hledá v architektuře obdobnou harmonii jako v atomech, galaxiích nebo živých tělech.

foto k článkuAutorem teorie - již Horáček jako první objevuje pro zdejší prostředí - je americký fyzik a teoretik architektury Nikos Salingaros (1952), který vymezil tři zákony strukturálního řádu: řád malého měřítka, řád velkého měřítka a přirozenou hierarchii měřítek. Kupříkladu v naší sluneční soustavě ve velkém měřítku okolo Slunce obíhají planety a v malém měřítku okolo planet rotují měsíce. Lidská paže je zakončena pěti prsty, jejichž články jsou zmenšenou obdobou ramene a lokte. Sněhová vločka, jež se fraktálně větví. Nic není přirozenějšího a samozřejmějšího. Za krásnou proto pokládáme stavbu splňující všechny tři uvedené zákony, které tradiční stavby obvykle respektují. Příkladem může být gotická katedrála - lomený oblouk klenby chrámové lodě se strukturálně opakuje v lomeném oblouku oken a v ornamentálním členění fasády. Podle Horáčka má mít budova ideálně 8 až 10 úrovní měřítek s nejmenším detailem o rozměru přibližně 6 milimetrů.

Architekti zřejmě dříve řád věcí vnímali intuitivně. Když se však budova stane geometrickým tělesem vybočujícím z okolního řádu, sníží se naše schopnost takové architektuře nesouvisející s okolím porozumět. Takový případ je památkově chráněná budova bývalého Federálního shromáždění, jež pravidelně vyhrává ankety o nejohyzdnější stavbu, nebo plánovaný „Lední medvěd" na Vítězném náměstí v Praze, jenž budí už nyní odpor. Nejde totiž jen o měřítka v rámci domu, ale i o urbanistické souvislosti a kulturní zvyklosti - stavba pak přestává rezonovat s námi, s okolním prostředím i přírodou. Pokud je sloh celkově zapojen do kontextu, tak na něm kupodivu tolik nesejde. Ale pozor, tradiční kanadský srub působí podobně cizorodě na Sicílii jako středozemní dům na Aljašce.

foto k článkuTradiční architektura spočívá v tom, že dříve postupný růst slohově tvarovaných budov a ulic umožňoval přizpůsobovat měřítka a vytvářet celé krajiny - až se z běžné konstrukční dovednosti stalo umění stavět. Dnešní redukované pojetí řádu architektury v duchu geometrického fundamentalismu, který se omezuje na zvětšování a opakování geometrických těles, však neodpovídá způsobu, jakým náš mozek uspořádává informace. Vezměme si bloky paneláků rozesetých bez zřejmého důvodu nebo epidemii satelitů okolo měst. Jestliže nepřirozená geometrie stále slaví úspěchy v budování logistických areálů na předměstí nebo administrativních kontejnerů v centru měst, pak proto, že se coby viróza šíří snadněji než postupně budované a komplexní struktury. Podle Horáčka je řešením používat právě ono univerzálně platné odstupňování měřítek. To však naráží na moderní zálibu v redukci reprezentovanou hesly „ornament je zločin“ a „méně je více“. Je varovné, že avantgardní meziválečná funkcionalistická vilka má nesrovnatelně větší smysl pro řemeslný detail než dnešní „tradicionalistická“ katalogová výstavba.

Přelétaví motýli

V knize se setkáme s estetiky a teoretiky architektury a urbanismu jako Geoffrey Scott, Camillo Sitte, Werner Hegemann, s významnými představiteli památkové péče a okrašlovacího hnutí meziválečné éry (Paul Schultze-Naumburg) i se současnými obhájci tradičního stavění. V českých zemích se tu popisují stavby Friedricha Ohmanna, Kamila Hilberta, Dušana Jurkoviče či Jože Plečnika, kteří v rámci dobových trendů byli schopni zohlednit místní tradici. Autor analyzuje kubismus i socialistický realismus, tématy jsou nová výstavba, péče o památky za socialismu a po revoluci v roce 1989 i dnešní zájem o osud starých staveb a charakter obcí a krajiny. České architekty 20. století vyškolené v modernistických zásadách charakterizuje autor knihy jako přelétavé motýly permanentně hledající „ducha doby“. Vynikající je kapitola o kontroverzním architektovi Jiřím Krohovi přecházejícím z avantgardy přes socialistický realismus až do kontextuálního tradicionalismu.

Stejně tak někteří dnešní architekti dovedou podle typu zadání volit výtvarný jazyk. Horáček uvádí Ladislava Kubu, který v roce 1998 realizoval malou, organicky tradiční kapli uprostřed moravské obce Jestřebí u Brtnice. Kaple vyvolala nadšení laiků i profesionálů, stala se pýchou obce i cílem milovníků architektury. Kuba ale na její jazyk už nenavázal a v jeho tvorbě představuje cosi jako zjevení. Stěží si lze představit prudší kontrast u jednoho autora, než nabízí kaple v Jestřebí a jeho pozdější City park Jihlava. Žijeme v době ztráty identity a architektura to věrně odráží; nebo architekti v úsilí o dnešek ztratili tisíciletou moudrost svého řemesla?

Estetická oáza

foto k článkuJako příklad dobré architektury naopak Horáček uvádí nejslavnější českou novostavbu dvou polistopadových dekád. Tančící dům (1993–1997) je podle něj radikálně současný a zároveň je díky nárožnímu dvouvěží, oknům, podloubí a šikmé střeše v souladu se strukturálním řádem. Je přirozeně zapojený do vltavského nábřeží a stylová forma Američana Franka Gehryho respektuje figurální koncept pražského Chorvata Vlada Miluniće. Stavba je pomníkem osvobození od předchozí politické a estetické totality. Tančící dům uspokojil avantgardisty i milovníky tradice, ale také ukázal na limity tolerance pražských modernistických architektů. S živou architekturou domu se dosud nesmířili - což blokuje diskuzi o nejen funkční a pevné, ale i krásné architektuře.

Kniha Za krásnější svět poskytuje praktický návod právě k tomu, jak má vypadat architektura i rozprava o ní. Není architektury bez kontextu, bez historie, bez génia loci. Teorii strukturálního řádu lze přirovnat k objevu penicilinu, přitom nejde o dogma. Nemá odpověď na všechno a nezbavuje nás volby, ale její nerespektování má dalekosáhlé důsledky. Nesentimentální, důvtipně kritická kniha tak inspiruje tvůrčí vztah k okolí, čelí banalitě a nezodpovědnosti. Je určena pro architekty, historiky, památkáře, urbanisty, developery, státní správu i politiky; pro všechny, kdo chtějí architektuře a městům rozumět a zvelebovat je ke zdraví a prosperitě. A po jejím přečtení se lze ptát spolu s autorem: Jak to, že tolik vynaložené práce a peněz ve stavebnictví již několik desetiletí v celém světě přispívá víc k pustošení než ke zkrášlování životního prostředí, což je pouze nepatrně vyvažováno ochranou památkových rezervací starobylých sídel sloužících jako estetická oáza?

Publisher: iUmeni.cz

Informace o knize

Název: Za krásnější svět. Tradicionalismus v architektuře 20. a 21. století
Autor: Martin Horáček
Rok vydání: 2013

Koupit tuto knihu u nás

Manuál ke krásné architektuře - www.iUmeni.cz ()

Zpět na výpis


Další recenze


Dny otevřených ateliérů / 30.9.-1.10.2017

Knižní akce

Quido Šimek
Quido Šimek
Nové povídání o pejskovi a kočičce
Nové povídání o pejskovi a kočičce
Hlemýžď Čilišnek
Hlemýžď Čilišnek

Z ostatních rubrik

Knižní novinka

Interiéry duše

Pavel Babáček - webdesigner, graphic designer, html coder