Je rozšířené o obrazový katalog výběrů modelů, kterými se v 70. a 80. letech autoři uměleckých realizací v architektuře prezentovali před schvalovací komisí. Kniha se zabývá širokým fenoménem sochařství ve veřejném prostoru (dobově nazývaném monumentální umění) v Československu v období normalizace.
Téma do sebe pojímá nejen solitérní pomníky a památníky na veřejných prostranstvích, ale také sochařskou a reliéfní výzdobu architektury – úřadů, škol, nemocnic, velkých podniků, továren. Řečeno s názvem jedné z kapitol, jde o sochy, které nikomu nepatří. Sochy v této době doslova zaplavily veřejná prostranství, vznikala díla nejrůznější kvality a úrovně, na jejich tvorbě se podíleli téměř všichni akademičtí sochaři. V záplavě průměrných soch se realizovali i mimořádně odvážná díla od umělců, kteří byli na indexu tehdejšího režimu. Fenomén masivní výzdoby veřejného prostranství skončil krátce po roce 1989 a je až s podivem, s jakým nezájmem dnes tuto širokou uměleckou produkci přehlížíme, jako by šlo o pomníky samotné normalizace, na niž se usilovně snažíme zapomenout.
Kniha představuje více než 500 vybraných děl zachovaných či odstraněných z veřejného prostoru jako reprezentativní vzorek toho, co v letech 1968–1992 vzniklo. Jde o výsledek nesmírně náročného dlouhodobého průzkumu tisíců lokalit celého Československa, který sebou nesl i problém určení autorství sochy a legendy jejího vzniku. Druhé vydání doplňuje obrazový katalog výběrů modelů, kterými se v 70. a 80. letech autoři uměleckých realizací v architektuře prezentovali před schvalovací komisí.
Sochy, které nikomu nepatří
Takový je název jedné z kapitol knihy Vetřelci a volavky, který příznačně vystihuje fenomén monumentálního umění v Československu za období normalizace.
„Monumentální sochařství“ procházelo v období Normalizace po velkém experimentálním kvasu 60. let tvůrčí stagnací. Na druhou stranu snad nikdy v dějinách našeho státu nebylo pořádáno tolik sochařských soutěží, nebylo tolik objednávek společenského charakteru.
Obrovské množství zakázek zajišťoval zákon, který ukládal, aby každá státní stavba (drtivá většina všech stavebních projektů) dala 1 až 4% z celkového rozpočtu na „výzdobu“. Toto „čtyřprocentní umění“ pak tvořilo estetické dominanty ve veřejném prostoru kolem vznikajících sídlišť, poliklinik, obchodních domů, výrobních podniků, administrativních a správních budov.
Současné brutální zacházení i nevšímavost k těmto plastikám, přimělo náš kolektiv k jejich systematické dokumentaci a popularizaci. Doufáme tak, že pomůžeme změnit vztah veřejnosti k těmto ohroženým kulturním památkám.
Zdroj: www.vetrelciavolavky.cz